Mistr popravčí

20. Důsledný dozor

K večeru jsem se rozhodl zkontrolovat blonďákův stav. Už na začátku chodby jsem však u dveří spatřil problém, vlasně rovnou dva. Hlídkovali tam vojáci, palácová stráž. Zamračil jsem se a rázným krokem nakráčel až k nim.

,,Jdu zkontrolovat královnina sluhu." prohlásil jsem a než jsem se stihl natáhnout po klice, zatarasili mi cestu.

,,Je s ním lékař. Král přikázal dovnitř nikoho nepouštět." pozvedl jsem obočí a oba si přeměřil naštvaným pohledem. Atmosféra kolem zhoustla. Viděl jsem na nich, že by nejradši ustoupili, ale králův hněv byl obdobně děsivý jako moje dýky, a tak raději zůstali na místě.

Jste opravdu důsledný, můj pane. Chápu...

Král si dal opravdu záležet, aby dodal svým slovům důraz. Nehodlal jsem zabíjet stráže, i když jsem musel uznat, že to byla lákavá myšlenka. Neměl jsem rád neschopné, otravné lidi a na ně přesně tento popis ve většině případů perfektně seděl.

,,Vyřiďte doktorovi, aby si dal opravdu záležet." zavrčel jsem a dal se na odchod. Relius jednoduše myslel na vše.

---

Ani jsem nepamatoval doby, kdy mi vstávání opravdu vadilo. Věřil jsem, že to kdysi dávno přesně tak bylo, ale ode dne, kdy jsem začal plnit práci Reliova Mistra popravčího jsem to zvládal téměř bez obtíží. Dnes se mi však z postele vůbec nechtělo. A důvod? Začátek mého trestu. Můj pán jednoduše věděl, jak mi účinně znepříjemnit život.

Probudil jsem se ještě za tmy a od té chvíle už nedokázal zamhouřit oči. Převaloval jsem se v nadýchaných peřinách a z velkého okna pozoroval pomalu světlající nebe. Nakonec jsem nevydržel ani do té doby, než pořádně vyjde slunce, a už po zmizení prvních hvězd jsem vylezl z postele a převlékl se. Můj pokoj byl na stejném patře jako ložnice mého pána. Šlo hlavně o praktičnost a královo bezpečí. Čím blíže jsem mu byl, tím líp. Neočekával jsem však, že se s ním po vstupu na chodbu setkám.

,,Můj pane." hluboce jsem se uklonil.

,,Dobré ráno, Kierane." pozdravil mě s úsměvem.

,,Jste vzhůru brzy." konstatoval jsem, pozorujíce jeho zvláštní oděv. Tmavě zelený plášť, přehozený přes bílou košili a kožené jezdecké kalhoty. Dokonce ani neměl korunu. Bylo to zvláštní.

,,Ano, chtěl jsem tě doprovodit." jeho úsměv se ještě trochu víc rozšířil. Neubránil jsem se nespokojenému úšklebku.

,,Jak pozorné." dovolil jsem si utrousit, ale Relius si z toho nic nedělal a mávnutím mě pobídl, abych ho následoval. Společně jsme prošli zámkem, a i když můj pán neměl róbu s korunou, každý se mu uctivě uklonil. V tichu jsme dorazili až ke cvičišti v kasárnách, kde už čekalo nastoupených téměř dvacet rytířů v plné zbroji. Před nimi stál Zuko a rázným hlasem jim dával kázání.

,,Dejte si záležet a ukažte mu, jak jste schopní! Jste přeci vojáci nejsilnějšího království!" pobízel je a oni odpovídali souhlasným dupáním a pískáním.

,,Vidíš, jak se těší?" král se potutleně usmál, zatímco já si odfrkl a opřel se o dřevěné prkno vratkého plotu. Překvapovalo mě, že si nás ještě nevšimli. Přeci jen "schopní vojáci nejsilnějšího království" a k tomu i jejich generál a žádná odezva? Zvláštní.

Mohly to být jen vteřiny, ale já si připadal, jakobych tam stál nejméně hodinu. Sáhl jsem tedy pod svůj plášť a vytáhl dýku. Relius mě nechápavě pozoroval, ale nic neřekl. Pomalu jsem se napřáhl a hodil. Dýka prosvištěla vzduchem a zabodla se do země těsně vedle Zukovy boty. To už upoutalo jeho pozornost. Trhl sebou a překvapeně se otočil. Když spatřil mě, jeho překvapený výraz se změnil na naštvaný. I ten ale rychle vychladl po spatření mého pána.

,,Vaše veličenstvo." uklonil se a spolu s uctivým pozdravem ho následoval i zbytek skupiny.

,,Vidím, že odhodlání tvým mužům nechybí." i král se opřel, aby se mu stálo pohodlněji, a za Zukova ne příliš spokojeného kývnutí mě pobídl, abych se dal do práce. Kdybych mohl, raději bych kydal hnůj a hřebelcoval koně než abych tady musel strávit několik hodin s touhle bandou budižkničemů, ale já nemohl, a tak jsem přeskočil už poněkud vratký plot a ihned po dopadu na zem odhodil svůj plášť stranou a vzal si zpět dýku.

,,Nejprve si dáme souboje po dvojicích, chci vědět, s čím se tu budu teď trápit." zahlásil jsem a vojáci naučeně utvořili páry. Jeden po druhém předemě předstupovali a s cvičnými meči mi ukazovali své schopnosti. Byl jsem nadmíru otráven a znechucen. Jejich pohyby byly těžkopádné, pomalé, nepřesné. Brnění je jen zdržovalo a ubíralo jim na ladnosti. Sice jsem chápal, že ve válce je nezbytnou součástí výbavy, ale momentálně mě to prostě štvalo. Uklidňoval jsem se jen myšlenkou, že i bez něj by pravděpodobně byli stejně neschopní, takže nač si přidávat důvody k tomu zuřit.

,,No... Fyzická síla a hlavně vaše brnění jsou snad to jediné, na co spoléháte. Mlátíte do sebe hlava nehlava a nemít plnou zbroj, byli byste dobití do krve." zhodnotil jsem celé představení a vysloužil si tak překvapené i naštvané pohledy. Jeden jsem do konce cítil zabodnutý i v zádech a moc dobře jsem věděl, komu patří. Zuko se nesmál, ani trochu.

,,Hloupost! Tak se předveď ty, když ti brnění tak vadí!" prskl na mě a já se na něj s nebezpečným úsměvem ohlédl.

,,Když si to tak moc přeješ..." otočil jsem se zpět k vojákům a na jednoho z nich ukázal prstem.

,,Ty, pojď sem, dáme si cvičný souboj, ve kterém vám ukážu, jak správný bojovník ovládá meč." vzal jsem si jeden cvičný od rytíře, který mi byl nejblíže, a postavil se čelem k mému sokovi.

,,Dej do toho všechno... Jinak nepřežiješ." poslední dvě slova jsem jen zašeptal, ale on je slyšel a s hrůzou naprázdno otevřel pusu. Nehodlal jsem čekat, až se konečně připraví, a tak jsem se po něm jednoduše ohnal. Meč opsal ladný oblouk, na jehož konci se srazil s mečem rytíře, který se snažil ránu vykrýt. Nepodařilo se mu to úplně. Musel o pár kroků ustoupil, aby nalezl ztracený balanc, a několikrát se zhluboka nadechl. To už jsem však zaútočil znovu a tentokrát ho trefil mečem do paže. Sykl a téměř upustil svou zbraň, avšak stačil mu jeden pohled do mých očí, aby si uvědomili, že něco takového by bylo mnohem horší než jeden zásah.

,,Slabý..." odfrkl jsem si a vykryl dva lajdácké výpady, které jsem mu opětoval jedním velmi přesným přímo do žeber. Rytíř padl k zemi s vyraženým dechem, rukou bolestně svírající zraněnou hruď.

,,Slabý, pomalý, nepřesný..." nešetřil jsem slovy kritiky, zatímco jsem pomalu klouzal pohledem z jednoho vojáka na druhého.

,,Tví vojáci jsou ubozí." zhodnotil jsem, hledíce Zukovi přímo do očí. Než však stihl něco odpovědět, král ho umlčel.

,,Proto jsi tu ty. Pevně doufám, že to změníš." dlouze se mi zadíval do očí, jakoby očekával můj souhlas, byť nepoložil žádnou otázku.

,,Vynasnažím se, můj pane." opět jsem se hluboce uklonil a v té poloze setrval, dokud zvuk jeho kroků neutichl.

,,Odneste ho na ošetřovnu." rozkázal Zuko, když se král ztratil z dohledu a já se opět napřímil. Dva rytíři přiběhli ke zraněnému, pomohli mu na nohy a podpírajíce ho z obou stran vyrazili za doktorem. Krátce jsem se na generála otočil a neubránil se přitom úšklebku.

,,Pokud nechceš o své vojáky přijít, měl bys jim sám začít dávat lekce." poučil jsem ho a jako varování si přitom poklepal má rukojeti svých dýk. Zuko si odfrkl a než se zmohl na nějakou kousavou poznámku, přeskočil jsem plot a vydal se pryč. Dnešní výcvik byl u konce.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Tak za poslední rok už mi Wattpad způsobil druhý infarkt se změnou loga. Tenhle nový... Jahodovo-melounový letní vibe na zeleném podkladu je od původního loga ještě dál než předchozí jarní květiny. Ale už jsem se poučil a na podzim očekávám holé větve zkroucené do tvaru písmene "w" a možná ještě pár barevných lístečků k tomu. A v zimě bude sněhulák XD!
Co na nový design říkáte vy?
Ren