Mistr popravčí

10. Vaření z vody

Vše bylo vyřešeno velmi rychle. Relius už měl předpřipravenou smlouvu, a tak stačily jen dva podpisy a válka byla zažehnána. Zuko byl s výsledkem samozřejmě velmi spokojený, lenoch jeden líný, a dalo by se vlasně říct, že stejně na tom byli i všichni obyvatelé východního království.

Když delegace opustila náš zámek, měl jsem konečně možnost se opět naplno věnovat tomu, co uchvátilo mou pozornost předtím. Byla pravda, že poslední dobou jsem na blonďatého sluhu neměl mnoho času, to však neznamenalo, že můj zájem opadl. Naopak teď, když jsem se na něj po dlouhé době opět zaměřil, byl snad silnější než kdy předtím. Ještě toho odpoledne jsem se proto rozhodl konat.

Princezna krále požádala o procházku v zahradách. Čerstvý vzduch prý pomáhal pročistit hlavu. Zároveň si ale přála strávit tento čas s Reliem osamotě, a tak jsme se ani já ani její sluha nemohli zúčastnit. Opět mi to krásně hrálo do karet, a tak když se za budoucími manžely zavřely dveře, vydal jsem se hledat svůj objekt zájmu. Zayu doprovodit nepřišel, což mi situaci poněkud ztížilo, ale mé odhodlání bylo až příliš velké na to, abych se kvůli něčemu tak triviálnímu, jako malá hra na schovávanou, vzdal.

Procházel jsem chodbu za chodbou a prohledával pokoj za pokojem, dokonce jsem se zeptal strážných, zda ho nezahlédli, ale setkal jsem se jen s hořkým neúspěchem. Přesto jsem pokračoval dál. Velká okna propouštěla do většiny chodeb paprsky poledního světla, díky kterým mě na každém mém kroku doprovázel můj protahující se stín. V chodbách, kam slunce nedosáhlo, jsem kráčel sám a společnost mi dělala jen ozvěna mých vlastních kroků. Nakonec jsem prošel snad celý palác, ale po blonďákovi ani stopy. Poněkud zklamán vývojem událostí jsem se loudavým krokem vydal dolů do kuchyně. Měl jsem už vcelku hlad, a tak jsem si plánoval vzít něco na zub a ještě jednou se rozhlédnout kolem, jen pro jistotu. Když jsem však dorazil ke dveřím do kuchyně a trochu je přiotevřel, zaslechl jsem zevnitř známý hlas.

,,A to vás ta práce opravdu tak baví? Vždyť to musí být složité." slyšel jsme svého kolouška zápalně blabotat.

,,Občas, hlavně když připravujeme velkou hostinu, je to dost frmol, ale neměnil bych za nic na světě. Tahle práce mě prostě baví. Tebe ta tvá snad ne?" vyptával se na oplátku vrchní kuchař. Zvědavě jsem se naklonil blíž a nakoukl skrze škvírku dovnitř. Blonďatý sluha seděl na jedné z vysokých židlí a houpajíce ve vzduchu nohama se cpal koláčem, zatímco kuchař se zády opíral o stůl přímo naproti němu a zamýšleně ho pozoroval.

,,Samozřejmě, že baví! Byl to můj sen a splnil se mi, co více si mohu přát?" jeho slova zněla téměř pohoršeně, jakoby nedokázal uvěřit, jak se někdo na něco takového může zeptat.

,,Tak to rád slyším, že se mladému chlapci, jako jsi ty, plní sny už v tak nízkém věku." kuchař přikývl, jakoby se svými vlastními slovy chtěl dát najevo souhlas, načež se vrátil k přípravě večeře. Když jsem si byl jist, že konverzace už dále pokračovat nebude, otevřel jsem dveře a vkročil dovnitř. Klidná atmosféra jakoby zhoustla, když se na mě pán kuchyně otočil a vařečkou v ruce a bojovným pohledem ve tváři, jakobych se to tam snad chystal proměnit v popel.

,,Přišel jsem pro něco k jídlu, kuchaři." oslovený mě chvíli pozoroval, načež sklonil svou dřevěnou zbraň a po několika minutách mi na stůl položil velmi dobře vypadající steak. Kývnutím jsem dal najevo svůj dík a pustil se do jídla. Atmosféra byla stále ještě hustá, až jsem si byl jist, že se blížíme do bodu, kdy ji budu schopen rozkrájet nožem, který jsem v tu chvíli držel v ruce. Nikdo nepromluvil, a tak jsem se toho rozhodl zhostit já sám.

,,Tak... Pověz mi, jak se ti líbí na zámku?" začal jsem zlehka. Blonďák pečlivě skenoval pohledem kousek koláče v jeho rukou pro něj v tu chvíli byla očividně ta nejdůležitější a nejzajímavější věc na světě. Když jsem si však rázně odkašlal, trhl sebou a zadíval se na mě. Zopakoval jsem tedy tentokrák svou otázku a nyní dostal normální odpověď. Strohá jedna věta o tom, jak je to tu velmi pěkné, byla to jediné, co jsem z něj dostal. Otráveně jsem si do pusy strčil další kousek steaků a na chvíli se zamyslel, načež mi došlo, že já vlastně ani neznám jeho jméno.

,,Jak se vlastně jmenuješ?" rozhodl jsem se onu chybu okamžitě napravit. Blonďák vzhlédl a chvíli zkoumal pohledem mou tvář, jakoby přemýšlel, zda tuto super tajnou informaci sdělit.

,,Jsem Kayo." přeci jen mě nakonec poctil svou odpovědí a já se v tu chvíli na pár vteřin opravdu cítil výjimečný. Brzy ten pocit ale zmizel a opět jsem tam byl jen já a nezaujatý sluha. Život dokázal být pěkně krutý.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Pondělí úspěšně za námi :)!
Do Vánoc nám zbývá už jen 13 dnů ;).
Ren