Mistr popravčí

21. Očekávané svítání

Už to bylo pětadvacet dnů, co můj trest začal. Každý den jsem trénoval různé skupinky vojáků, většinou tedy královskou stráž, a ti, kteří měli tu čest mě během těchto úmorných dnů potkat, rychle zjistili, že je lepší se mým směrem ani jen nepodívat.

Byl jsem podrážděný, naštvaný, snadno vyprovokovatelný. Po několika dnech dokonce i Zuko uznal, že je lepší mě zbytečně nedráždit otravnými kecy. Stačilo mi totiž mnohem míň k tomu, abych vybouchl. Několik vojáků mělo tu šanci okusit můj výbuch na vlastní kůži. Tři skončili na ošetřovně se zlomenou rukou, dva měli naražená žebra a jeden zlomený nos, který jsem mu v zápalu svého řádění jednoduše přerazil, protože mi stál v ráně. Služebné se mi vyhýbaly obloukem a stráže, procházející po chodbách paláce, si dávaly velký pozor, aby se jejich stanovené trasy nekřížily s těmi mými. Jediný, kdo se odvážil na mě promluvit, byl král. Tomu jsem se klaněl a naslouchal mu i po těch nejhorších trénincích a neodvážil se na něj ani pořádně zvýšit hlas, natož tak na něj vztáhnout ruku. I Relius mě však volal jen k těm nejnutnějším věcem a vesměs mi také dával pokoj z bezpečnostních důvodů.

Dnešní ráno bylo obzvláště peprné. Sotva půl hodiny od začátku tréninku jsem zpřerážel několik prstů dvěma rytířům, kteří špatně drželi meč, a ve cvičném souboji se mnou schytali ránu přes prsty. Nezapomněl jsem je za to ještě odměnit salvou kritiky, pronášené velmi naštvaným tónem, načež jsem je vyhodil a poslal na ošetřovnu.

Doktoři měli poslední dobou mnohem více práce. Většinu času byly jejich pokoje plné, ať už kvůli pacientům s novými zraněními, nebo těm se starými, kteří přišli na kontrolu. Nikdo mi ale nic neřekl. Nikdo se neodvážil namítat. Doktoři nebyli nadšení, ale bez odmlouvání dělali, co měli. Rytíři možná vduchu zuřili, ale neodvážili se k jedinému slůvku protestu. Nešaškoval jsem tam s nimi dobrovolně, a pokud by mi dali najevo, že s mou přítomností mají problém, dostali by tak maximálně pěstí do obličeje.

,,Znovu! Teď ty." vyzval jsme k souboji dalšího z rytířů, zatímco ostatní trénovali po dvojicích.

,,Tak se předveď." pobídl jsem ho, když se předemě poněkud s obavami postavil a rozhlédl se kolem, jakoby snad od svých spolubojovníků očekával pomoc. Nikdo mu však pomoct nehodlal.

,,Tak co bude!?" nespokojeně jsem se zamračil. Rytíř sebou trhl a vzápětí na mě namířil mečem. Neměl jsem rád čekání, to už věděli. Když mě nechali čekat, často jsem byl ještě zuřivější a agresivnější. Rozběhl se proti mně a já jeho ledabylý útok odrazil a naopak na něj zaútočil ještě prudčeji a agresivněji. Přesnými výpady jsem ho nutil ustupovat a bránit se. Nedal jsme mu možnost zaútočit, nebo spíše... Dal, ale on jí nedokázal využít. Dotlačil jsem ho až k dřevěnénu ohraničení cvičiště, a když už neměl kam uhnout, začal jsem mu sázet jednu zákeřnou ránu za druhou. Trefil jsem ho do holeně a paže, načež jsem z něj vyloudil bolestný výkřik. Jako odměnu za tuto ubohost jsem ho kopl do boku. Sesunul se k zemi a já mu chtěl věnovat ještě pár pořádných ran, aby si pořádně zapamatoval, jak moc je k ničemu.

,,Přestaň! Proboha dost!" zastavil mě však zděšený výkřik zpoza mých zad. Nebýt toho, že jsem ten hlas poznal, hodil bych po opovážlivci jednu ze svých dýk. Tentokrát jsem ale dle jeho požadavků opravdu přestal a upustil cvičný meč na zem. Zadunění při dopadu se rozlehlo po okolí, jaké bylo najednou ticho. Pomalu jsem se otočil a spatřil u plotku stát blonďáka. Jednou rukou se o něj opíral, jakoby ho chtěl přeskočit a rozběhnout se za námi, aby nás zastavil vlastnoručně. Konečně měl na sobě svou honosnou róbu a připadal mi ještě krásnější, než jsem si ho pamatoval. Neviděl jsem ho už tak dlouho, že mi to přišlo jako věčnost. V tu chvíli jsem všechny otravné rytíře vytěsnil a vydal se přímo k němu. Dokonce jsem se poprvé po dlouhé době pousmál.

,,Kayo, rád tě vidím. Jak se ti daří?" došel jsem až k němu a rukama se zapřel tak, aby on stál uprostřed.

,,Co to tu proboha děláš!?" zvýšil hlas a drze si ruce založil na hrudi, aby mezi námi vytvořil trochu odstup. Několik rytířů za mnou zalapalo po dechu, ale já jen pobaveně zamručel.

,,Trénuju."

,,Trénuješ!? Vždyť si ho skoro zabil!" vyjekl a s obavami zabloudil pohledem k té ubohé trosce na zemi. Ani jsem se netočil. Něco tak nechutného mi nestálo za to se vůbec otáčet.

,,Jak má zvládnout opravdový souboj, když nedokáže vydržet ani obyčejný trénink?"

,,Obyčejný!? Naše tréninky takto nevypadaly!" zhrozeně vypískl. Měl pravdu, vůči němu bych se takto nechoval. Jednak byla jeho stavba těla jiná a obdobné chování by mu mohlo způsobit nehezká zranění. Druhak nebyl rytíř, neměl žádnou pořádnou průpravu a nemusel být perfektní. No a hlavně... Necítil jsem k němu nenávist, právě naopak.

,,Samozřejmě, že ne." pokrčil jsem rameny, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě.

,,Ne?"

,,Ne, byla by to převelká škoda." škádlivě jsem se po něm natáhl a on uhnul tak, že mé prsty mohly jen na krátkou chvíli okusit bavlněnou látku límečku jeho košile. Chtěl jsem víc, ale za pozitivní jsem považoval alespoň fakt, že neutekl.

,,Jsi divný." zhodnotil a pohledem přeletěl vojáky za mnou. Vůbec mě nepotěšilo, že si ukradli jeho pozornost, byť jen na pár vteřin.

,,Obraťme ale list. Co tvé zranění?"

,,No... Je to lepší." rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a zadíval se na špičky svých bot.

,,To jsem rád."

,,Já... Slyšel jsem, co se stalo. Děkuji." tváře mu roztomile zrůžověly a já se nahnul přes plot s lišáckým úsměvem.

,,A co nějakou... Odměnu?" svými slovy jsem ho viditelně zaskočil a to ne v dobrém slova smyslu.

,,Odměnu?"

,,Přesně tak. Přece jenom jsem ti zachránil život, ne?"

,,No... Ano... Jakou odměnu máš ale na mysli?" možná jsem ho trochu citově vydíral, ale poslední skoro měsíc mi dal zabrat a já věděl, že za to, čím jsem si prošel, si zasloužím odměnu.

,,Co třeba... Společná večeře? Zítra? Jen my dva?" dlouho na mě jen hleděl a přemýšlel a já už se začínal bát, že odmítne.

,,Tak dobře." souhlasil však nakonec, což mi okamžitě zlepšilo náladu. Co na to říct. Snad už jen to, že toho dne už žádný další rytíř na ošetřovně neskončil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Tak tu máme první oficiální rande. Co myslíte, jak se vydaří?
Ren