Mistr popravčí

19. Ztratit hlavu

,,Doktora! Okamžitě zavolejte doktora!" křikl jsem při vstupu do zámku a matně za sebou vnímal povykování, jak se stráže a služebné dali do pohybu, aby splnili můj rozkaz. Já mezitím s blonďákem v náručí vybíhal schody a přitom se snažil co nejméně dotýkat jeho zranění. To šlo ale dost těžko vzhledem k tomu, že se škrábanec táhl téměř od beder ke krku, a já tak neměl moc možností, jak ho nějak šetrněji chytit. Při každém ostřejším kroku tak Kayo zaskučel bolestí. Tak to pokračovalo až do chvíle, dokud jsem nerozrazil dveře jednoho z prázdných pokojů a nepoložil blonďáka na břicho na postel. Na rukávech i hrudi jsem cítil nepříjemné lepkavé teplo, které způsobovaly krvavé šmouhy, jež mi zůstaly jako památka této šílené události. Nespokojeně jsem se otřásl a nedočkavě se zahleděl na dveře. Doktor dorazil v zápětí a na chvíli se šokovaně zastavil, když spatřil scénu před sebou.

,,Neznámý útočník ho sekl mečem do zad. Ošetři ho." zavrčel jsem a zatímco se zděšený doktor přesunul k posteli, já zaujal místo u dveří, ze kterého jsem ostražitě pozoroval každičký jeho krok. Nejprve ránu prohlédl, poté vyčistil, načež zhodnotil, že je hlubší, než si povodně myslel, a vyžaduje šití. Na tu část byl už blonďák díky bohu v bezvědomí. Odpadl někdy krátce po začátku čištění, a tak doktor dokončil svou práci rychle a bez větších obtíží.

,,Ještě to obvážu a bude to hotové." oznámil a já se k němu bez vyzvání připojil a velmi opatrně blonďáka nadzvedl, aby mu mohl provléct obvaz pod tělem a vše správně utáhnout. Když byl hotový, ješte jednou Kaya zkontroloval a z brašny vytáhl malou flaštičku plnou průzračné tekutiny.

,,Tohle jsou léky proti bolesti. Nedal jsem mu žádnou mast, aby rána zbytečně nemokvala a rychleji se hojila. Až se ale probudí, bude to pro něj velmi bolestivé. Tři lžíce by na začátek měly stačit. Pokud bolest neustoupí, může si po hodině dát další dvě, ale víc už ne. Navíc, čím více si toho léku dá, tím ospalejší bude, takže je možné, že brzy zase usne. Čím míň se bude hýbat, tím líp pro něj. Hodně odpočinku urychlí jeho uzdravení." pronesl, načež mi ještě oznámil, že pacienta k večeru přijde zkontrolovat, a co nejrychleji opustil místnost.

Starostlivě jsem se zadíval na nehybné tělo na posteli. Na první pohled to vypadalo, jakoby si jen dal odpoledního šlofíka, rudé fleky na prostěradle však říkaly něco jiného.

Usadil jsem se do nohou postele a zadíval jeho klidnou tvář. Kvůli pozici, ve které ležel, měl rty roztomile našpulené, jakoby se někoho každou chvíli chystal políbit. Hlavou mi probleskla myšlenka, že bych této příležitosti mohl využít, ale já ji vzápětí zavrhl. K čemu všechno to dobývání a budování důvěry, kdybych se teď rozhodl zneužít jeho stavu?

Zatřásl jsem hlavou, abych si trochu pročistil mysl, a zároveň od nevinně spící tváře pro jistotu odvrátil zrak. Ty dva růžové polštářky byly až příliš velkým pokušením. Raději jsem začal studovat modrou tapetu na zdech, avšak i z této činnosti jsem byl brzy vyrušen otevřením dveří. Má pozornost ihned patřila nově příchozímu, a když jsem si uvědomil, že je to sám král, bez váhání jsem se hluboce uklonil.

,,Pojď se mnou." vyzval mě stroze a vydal se z pokoje pryč, což se mi upřímně moc dělat nechtělo. Překonal jsem ale tuto hříšnou myšlenku a poslušně se vydal za svým pánem, opouštějíce blonďatého sluhu na Bůh ví jak dlouhou dobu.

---

Král se usadil do honosného křesla a já stanul sotva dva metry před ním. Neměl jsem ani čas se převléct a umýt, takže jsem tam stál zpocený a ulepený od krve, zatímco Relius, jeho choť a tři rytíři stali předemnou perfektně upravení a naškrobení.