Přání smutných časů

1. Pomocná ruka přítele

Ve chvílích, kdy Evan zuřil, se Glenda cítila silnější. Ráda viděla, že i ten, který jí často zachraňoval a pomáhal jí, měl slabší chvilky. Tehdy se neovládal a rozbíjel věci. Ve svém nitru ale Glenda věděla, že radost z přítelova neštěstí by rozhodně mít neměla. Nechtěla ji mít, přesto se vždycky mimoděk usmála, když věděla, že se problémy nehrnou jenom na ni.

„O co jde, Evane?" zeptala se ho v pauze mezi rozbitím talířku ze stolu a náhodné sošky na polici za jeho zády. „Naposledy jsi takhle běsnil, když ti Lucius odmítl přiznat zásluhy."

Evan se na ni zle podíval a hodil jejím směrem porcelánovou vázičku i s květinami ošetřenými kouzlem proti uvadnutí. Samozřejmě neměl v úmyslu se trefit. „Nedráždi hada bosou nohou, Glendo, a mě dvojnásob," varoval ji. „Nerad bych po tobě vážně něco hodil."

Zvedla ruce v obranném gestu a znovu se pousmála, když Evan zařval a rozkopl poličku, odkud prve vyházel všechny věci, co se daly rozbít. „Evane, posaď se a dýchej, ano?" vstala konečně ze svého místa, přešla k němu a vyrvala mu z rukou polovinu nohy od poličky. „Když zničíš všechen nábytek, čeho tím docílíš?"

„Nasrat na všechny cíle!" vztekal se. „Hodnoty, cíle, budoucnost... Budoucnost ať se jde vycpat i s hodnotami!"

„No jo, no jo," souhlasila s ním, zatímco ho posadila na židli téměř násilím. Evan dokázal během několika vteřin poslat do hajzlu ji i všechno kolem, proto si Glenda povzdechla a odešla do kuchyně. Namočila utěrku do ledové vody, přičemž poslouchala Evanovy výkřiky vzteku, vypnula vodu a došla opět k židli, kde kupodivu zůstal sedět.

„Sklapni už," pleskla ho utěrkou přes tvář a než se po ní mohl Evan ohnat, přitiskla mu utěrku na čelo a chvíli mu ji tam držela. „Lepší?" pousmála se, když Evan přikývl. „Tak povíš mi už, co se stalo? Psal jsi, že jde o stav nouze, což samozřejmě ano, protože kdybych nepřišla, všechno bys tu zničil."

„Kde ses to naučila? To docela bolelo," promnul si tvář, kam ho Glenda pleskla utěrkou.

„Od bratra," pokrčila rameny, „účelem je, že to bolí."

„Toho bych taky zabil, kdyby se tu objevil," prohlásil Evan rozhodně.

„Jenže on tu není, tak to nech být," zalhala Glenda. Vlastně ani nikdy nepochopila, proč to dělala. Pokaždé, když se vrátil, lhala Evanovi o tom, že tam nebyl. Připadalo jí to správné, nepřemýšlela proč, prostě to tak bylo. Gerald byl její rodina, jediná rodina. „Raději mi pověz, co se stalo tobě."

„Ani se neptej," sykl naštvaně a sám si podržel utěrku na čele.

„Počkej, přinesu druhou," chtěla odejít, ale Evan ji zarazil s tím, že to stejně nemá smysl, protože na jeho problémy to nepomůže. Glendě opět cuklo v koutku úst, jak se její podvědomí radovalo z bolesti druhých. Nebyla na tom momentálně nejhůř.

Evan se nadechl a otočil hlavu ke Glendě. Už už vypadal, že to řekne, ale pak jen zhluboka vydechl a povzdechl si. Lokty si opřel o kolena a hlavu si vložil do dlaní. Několikrát si promnul obličej, než opět vzhlédl. Sundal si utěrku a odhodil ji na stůl. Vypadal skutečně zničeně. Glenda se mohla jen dívat na to, jak se její snad jediný přítel postupně hroutí. Její podvědomí už se neradovalo, teď mlčelo a vyčítalo Glendě, jak se kdy mohla vůbec radovat z jeho vzteku.

„Svatba," vydechl jediné slovo, které Glenda okamžitě pochopila. Svatba nikdy nebyla dobrá, aspoň ve světě čistokrevných. „Musím."

„Nemusíš," vyhrkla Glenda. „Nikdo nám nemůže říkat, co budeme dělat. Nemají na to právo."