Přání smutných časů

14. Popravčí

„Jak se ti tohle stalo?" pokládala utěrku, v níž byl zabalený led, na Lucindiny modřiny a snažila se utišit svůj pocit prázdnoty. „Byla to Bellatrix?"

Lucinda pokrčila rameny. „Nevím, kdo to byl. Vzpomínám si jen na to místo. Seděla jsem ve sklepě, když se otevřelo, viděla jsem nějaký obraz. Růžový, to na tom bylo nejdivnější," vytrhla jí utěrku z ruky. „Prosím tě, dej mi to, pár modřin mě přece neodrovná."

„Ten obraz," nakousla nejistě Glenda a nepokoušela se Lucindu znovu uzdravovat, stejně by s její nezávislou povahou moc nepochodila, „co na něm bylo? Růžové květiny ve změti růžových čar?"

Přemýšlela, než přikývla. „Neviděla jsem ho moc dobře, ale takový pohled se ti zaryje do mysli. Proč?"

„Jen tak," mávla rukou a usmála se na svoji navrácenou přítelkyni. „Jsi dost zřízená, nebolí tě něco?" dělala si z ní legraci, protože věděla, že to nesnáší. „Můžu ti udělat třeba teplé mléko."

„I s pohmožděnou nohou tě můžu kopnout," pohrozila jí Lucinda, ale sama zívla. „Moc jsem toho nenaspala."

„Nahoře máš pokoj, hned vedle toho mého. Běž si tam lízat rány, abych tě neviděla, je mi to jasné. Sykla jsi, když jsem se dotkla tvých žeber," vysvětlila jí, odkud to ví. „Jakmile ale budeš potřebovat pomoc, řekni si. Není na tom nic špatného, bez pomoci se neobejde nikdo na světě."

„Tys to dokázala. Po škole," upozornila ji smutně Lucinda. „A za to tě šíleně obdivuju."

Glenda si skousla spodní ret a zavrtěla hlavou. Lucinda jí nikdy neobdivovala, bylo to právě naopak, ale Glenda si vždy tolik přála opak. V tom to právě bylo. Lucinda byla silná, nezávislá, chytrá a uvědomělá. Nic z toho Glenda nikdy nebyla. A teď jí Lucinda řekla to, co vlastně celé Bradavice chtěla slyšet. Přála si, aby někdy měla převahu nad Lucindou.

„No, radši půjdu," zvedla se a kulhavě se rozešla ke schodům. „Opovaž se," zarazila ji pohledem na místě, protože se Glenda chtěla zvednout a pomoct své kamarádce aspoň do schodů.

Glenda chvíli seděla na místě a přemýšlela o Lucindě. Zhroutila se jí přímo do náruče, Lucinda se nad tím ale ani nepozastavila. Brala to jako vždycky. S klidem a rozvahou, nenechala se ovládnout emocemi. Vlastně už chápala, co na ní bratři Blackové viděli, co na ní všichni viděli. Ti, kteří nechtěli Eudoru, milovali Lucindu, takový to byl život.

Nahoru se vydala až v bezpečné vzdálenosti po Lucindě, aby to náhodou nepochopila jako pomoc sobě a nepokusila se jí třeba shodit ze schodů. Přesto si ji přišla zkontrolovat. Lucinda měla pootevřené dveře, na chodbě se svítilo. Glenda nakoukla dovnitř. Lucinda ležela na posteli překrytá peřinou a měla zavřené oči. Glenda zacouvala a chtěla zavřít dveře, ale Lucinda ji zarazila svými ospalými slovy.

„Nech mi pootevřeno a nezhasínej, prosím."

Tahle jediná věta Glendě řekla víc než dost. Každý si nesl nějaké trauma, Lucinda si teď nějakou dobu ponese strach ze tmy. Glenda počkala na chodbě, dokud Lucinda doopravdy neusnula, pak sešla schody dolů a vzala si svůj cestovní plášť Smrtijedky. Tam, kam měla namířeno, ani jiný nepotřebovala.

***

Poznám, když se někdo dostane na moje pozemky. Našlapovala opatrně. Každý máme svoje jizvy. Chtěla nalézt i ty jeho. To nemůžu. Nedokázal jí svěřit svou minulost, proto si ji musela zjistit sama. Už nehodlala čekat. Dnes večer zabil Marlene McKinnonovou, byl to on, kdo dostával takovou práci. Jako vždycky on, Travers.

Věděla, že to stihne. Zrychlila své tempo a neohlížela se po lese. Znala ho až příliš dobře, nikdy mu nevadila její přítomnost. I teď se s ní bude muset vyrovnat, Glenda neměla v plánu ustoupit. V dálce zahlédla dům. Obrovský a temný, plný tajemství – stejně jako Travers.