Přání smutných časů

3. Rodina nade vše

Světlo uprostřed noci si Glenda nesměla dovolit, nechtěla, aby na ni Gerald přišel, když se plížila do kuchyně. Daleko za hrnci v nejspodnější polici měla schovanou zásobu bolest utišujících lektvarů a mastiček, několik z nich měla ještě podle receptu madam Pomfreyové z dob, kdy se naivně domnívala, že by snad někdy mohla dosáhnout na léčitelství a zkusit to třeba u Munga. Nemohla, to jí život oznámil hned několikrát, nebyla na to dost dobrá.

Když se natahovala dozadu, rameno se opět ozvalo. Dneska na něj spadla, nejspíše si ho pohmoždila, proto bolelo. Stačila trocha modrého lektvaru a přestane to, měla to ozkoušené. Sáhla po své zásobě, ale ať šátrala, jak šátrala, nic nemohla nahmatat.

„Hledáš tohle, sestřičko?" ozvalo se za ní, až Glenda nadskočila. Nevšimla si ho. Jak si mohla nevšimnout stínu postavy v místnosti? „Víš, tresty se dělají proto, aby si člověk zapamatoval určitě věci a nedělal ty chyby opakovaně," pustil na zem ampulku s modrým lektvarem. Ta se rozbila a ohodila celou podlahu. „Myslíš, že by to mělo účinek, kdyby tě bolest přešla po loknutí si jednoho lektvaru?" na zem letěla druhá ampulka. „Já si to taky nemyslím. Než půjdeš zase spát, utři to tu," obrátil dnem vzhůru celou krabici plnou ampulek a mastí. Skleněné nádobky se rozbily a jejich obsah měla Glenda utřít.

Ráno vstala Glenda s kruhy pod očima. Polovinu noci vytírala kuchyň a tu druhou se snažila usnout s tepající bolestí v rameni. Gerald už se v domě nevyskytoval. Glenda tedy vstala s trochu větší radostí k životu a jakmile byla oblečená, odletaxovala se rovnou k Rosierovým. Dělala to už pomalu každé ráno, že si skoro nepamatovala doby, kdy odcházela přímo do práce.

„Evane?" zavolala ještě z krbu do očividně prázdného domu. „Jsi tu někde?"

„Je nahoře, Glendo," zavolal na ni z druhé místnosti ženský hlas.

„Díky, paní Rosierová," odpověděla jí dívka jako obyčejně. Ani jí to nepřipadalo divné.

„Ty, Glendo?" vyšla z pokoje žena kolem čtyřiceti let. Blond vlasy měla stažené v nízkém culíku a usmívala se. Vypadala docela přátelsky. „Neměla bys večer čas? Budeme mít rodinnou večeři a ty už do té naší rodiny skoro patříš," usmívala se. „Byla bys pro Evana dobrá podpora, jistě se zase bude chtít postavit svému otci ohledně tě věci se svatbou," dodala.

„Já..." přemýšlela Glenda, „nevím, jestli to nebude divné. Přece jen, Evan už je zasnoubený, jak by asi vypadalo, kdyby s ním u jídla neseděla jeho snoubenka ale já?"

„Dcera Nottových tu bude také, takže tohohle se bát nemusíš," ujistila ji paní Rosierová, ale její výraz se při tom lehce změnil. Když mluvila o dceři Nottových, nemluvila s láskou nebo radostí, spíše s lehkým nesouhlasem nebo nezájmem. Glenda dokázala číst v lidech, zejména v jejich výrazech a emocích, Evan jí jednou říkal, že by byla dobrá nitrozpytka, ačkoliv neuměla pořádně ani štít.

„Budu o tom muset popřemýšlet, možná už večer něco mám," zalhala, aby nemusela jít na takovou večeři, ale paní Rosierová se shovívavě usmála.

„Rozumím tomu, snad se bude Evan ovládat dostatečně i bez tebe."

Paní Rosierová měla jednu skutečně neuvěřitelnou vlastnost. Pouhými několika slovy dokázala uvést kohokoliv do rozpaků a přivést ho na úvahy, jestli skutečně dělá dobře. V Glendě její slova vyvolala vinu a uvažování, jestli by přece jen neměla zůstat už kvůli Evanovi.

„Matko, zase ovlivňuješ rozhodnutí ostatních?" objevil se na schodech Evan a okamžitě měl o celé situaci přehled.

„Evane, to bych přece nikdy neudělala, že ne, Glendo?" usmála se na ně všechny a se slovy, že už si jistě poradí, odešla opět do zadního pokoje.