Přání smutných časů

Prolog

Všichni seděli v tichosti a čekali, co dalšího řekne na svoji obranu. Evan jí pod stolem stiskl ruku, jako by jí snad dával znamení, že teď může - musí - říct něco chytrého. Slova se jí ale na jazyk zrovna nehrnula a Glenda cítila, jak ji každá vteřina navíc posílá do horoucích pekel. Ne, že by to snad byl oproti přítomnosti rozdíl.

„V Londýně jsem nezaznamenala žádnou podezřelou aktivitu Řádu," zašeptala Glenda nejistě, aniž by tušila, co říká.

„Nezaznamenala," protáhla Bellatrix s povzdechem, načež vytáhla hůlku a položila ji před sebe na stůl. Glenda akorát polkla, než se jí hůlka s děsivou rychlostí zabodla do krku. „Nenuť mě říct to slovo," špitala Bellatrix tichounce přímo do Glendina ucha. „Nezaznamenala jsi aktivitu, když jen několik ulic od tebe probíhal boj, ve kterém Avery padl?"

Evan jí stiskl ruku ještě víc, Glenda věděla, že nesmí teď říct nic špatně, jinak to s ní neskončí dobře. Nadechla se k dalším slovům, ale v hlavě měla prázdno. Netušila, co říct. Než se mohla Bellatrix domáhat odpovědi, promluvil Evan.

„Byla to past!" donutil Bellatrix, aby se otočila na něj. „Sledovali jsme tu holku z Řádu, malou Evansovou, vypadalo to, že něco skrývala. Záměrně nás odtamtud odvedla, abychom se nemohli připojit k boji," mlžil a lhal tak rychle a dokonale, že se Bellatrix ani nestihla přesvědčit nitrozpytem, protože Evan už zase říkal něco jiného. „Že jo, Rabastane? Že jsi tam Evansovou taky viděl?"

Bellatrix otočila hlavu ke svému švagrovi a pozvednutím obočí ho vyzvala k mluvení. Rabastan Lestrange pokrčil rameny. „Byla tam, víc nevím."

„A jak ty to můžeš vědět, Rosiere?" napadlo Bellatrix najednou. „Vždyť jsi bojoval."

V Glendě by se v tu chvíli krve nedořezal. Věděla, že Evan lže, protože když procházela Londýnem, rozhodně nešel s ní. Možná proto, nebo spíš právě kvůli tomu, si popletla ulice a boj neslyšela, protože zahnula zprvu špatně. Evan to tušil, jistě si vše dokázal spočítat, proto pro ni lhal.

„Já?" zahrál překvapeného Evan. „Nemám o žádném boji ani zdání. Musíš mít mylné informace, Bellatrix, ale já ti to nemám za zlé, když máme při boji masky," nenápadně poukázal na to, že si Bellatrix nepozná ani vlastní Smrtijedy v boji. Několik starších kolem stolu se zasmálo, protože teprve třicetiletá Bellatrix se jim nemohla rovnat zkušenostmi, někteří mladší se jen s radostí pošklebovali.

„Dobrá," sykla naštvaně. Mohla jen ustoupit se ctí, kdyby na svém trvala, byla by za hlupačku. „Když v tom měla prsty Evansová, pak ji budeme sledovat. Rabastane!" štěkla po něm, přičemž se odtáhla od Glendy, ale věnovala jí ještě poslední pohled, který říkal, že to ještě nemá vyhrané. „Budeš ji sledovat dnem i nocí, nezabíjet, jen sledovat, ať víme, co dělá." Následně se rozhovor přesunul jinam, takže si mohla Glenda úlevně vydechnout.

Nepovoluj svůj štít, nedělej jí to snazší, ozvalo se jí v hlavě Evanovým hlasem. Málem by zapomněla, že Bellatrix mohla během vteřiny zjistit, co má ve své nechráněné mysli. Když si Glenda postavila aspoň nějaké zábrany, Bellatrix už to nešlo tak snadno. Musíš odejít první, zdržím ji, aby se na tebe nemohla zaměřit. Pak budeme doufat, že na to zapomene, plánoval Evan a sám už v hlavě vymýšlel, s čím si na Bellatrix přijde.

Glenda udělala přesně to, co jí Evan radil. Jakmile rutinní schůze skončila a Bellatrix se pod dobře skrývaným rozptýlením začala naparovat, že to jí svěřil Pán zla Smrtijedy na dnešní večer na starost, Glenda se vytratila a jako první se dostala ke krbu v Malfoy Manoru.

„Utíkáš, Glendo?" zarazil ji hlas těsně před vstupem do krbu. „Stálo ti to Znamení za to?"

Dívka se otočila na paní domu. Nabrala do ruky letaxový prášek a vstoupila do krbu. Dívala se na blondýnku jen o několik let starší, nebyla tak zničená válkou a strachem, pod pláštěm se jí zdvihalo malé těhotenské bříško, Glenda si ale v duchu poznamenala, že to nebylo poprvé a potomek stále nikde. Než se z domu hrůzy dostala pryč, ještě se musela ozvat. „Já neměla na výběr jako ty, Narcisso."

Glenda Parkinsonová nikdy na výběr neměla, to byla ta jediná jistota ve světě, kterou sama Glenda měla. Hned po škole se musela rozhodnout, kam bude svůj život směřovat. Na jednom konci cesty ji čekala smrt, protože sama by ve světě války nepřežila, na tom druhém utrpení. Glenda doufala ve světlo na konci tunelu, jenže to nepřicházelo a nepřicházelo. Tunel utrpení bytí Smrtijedkou byl dlouhý a s mnoha zákrutami, některé dokonce slabě světélkovaly, to byla světla pro přátele. Pro ty, kteří byli ochotni se obětovat jeden za druhého, ale těch s přibývajícím časem příliš mnoho nezůstávalo.

V Bradavicích bylo všechno jednodušší, okolní svět zůstával venku a oni si mohli prohlašovat, co chtěli. Jenže teď, po těch pár letech venku, se zdálo, že válka nemá konce. Smrtijedi stále přibírali nové členy, Řád také nemínil padnout a všechno se zastavilo na mrtvém bodě. Aspoň tak Glendě celá situace připadala.

Dnes večer ale měla jen jediný plán. Jít domů a schovat se tam, dokud zase zítra nevyjde slunce. Nejraději by se schovávala ještě další den, další den a pak další den, ale to jí bohužel nemohlo projít. Jednak se musela ukázat na Ministerstvu a být dál zodpovědnou pracovnicí s čistým rodokmenem, vždyť kvůli jejím kontaktům si ji také sám Pán zla vydržoval, ale také její povinnosti ke Smrtijedům nebraly konce.

Když vystupovala z krbu ve svém rodinném sídle, zarazila se. Ta vůně. Vzpomínala si na ni, když byla malá, často se přesně tahle vůně nesla domem a nevěstila nic příliš dobrého. Glenda se již duševně připravila na všechno, co mohla toho dne zažít, ale návrat milovaného bratra domů to nebyl.

„Glendo," zahlaholil od stolu muž jen o pět let starší, ale těch pět let brala Glenda jako požehnání. „Jsem rád, že se také zastavíš a přivítáš svého bratříčka, když už přijel domů pozdravit rodinu."

„Jak bych mohla nepřijet, když jsi ani neoznámil, že se sem chystáš," zamumlala, naneštěstí příliš hlasitě, takže ji Gerald Parkinson zaslechl.

„Sestřičko," vstal a najednou byl mnohem vyšší a mohutnější, „copak jsi pozbyla slušné vychování? Abych ti ho nemusel připomenout," přešel k ní a Glenda se jen tak tak zarazila, aby neucouvla.

„Ráda tě tu vidím, Geralde," prohodila se zaťatými zuby.

„No, to už je lepší," pochválil ji muž, načež se rozhlédl kolem. „Ale pěkně ti to tu zchátralo. Udržuješ vůbec vzácné obrazy v suchu, jak jsem ti říkal? Kdy se tu naposledy utíral prach? Glendo, ty jsi ještě nesehnala nového skřítka?" vykulil na ni oči, jako by to snad byl zločin nemít doma skřítka. „Copak jsem tě nic nenaučil? Dobře, že jsem přijel, můžu to tu teď vzít pěkně do rukou po svém."

Glenda se při těch slovech otřásla. „Skřítka jsem nesehnala a ani neseženu, ne po tom, co jsi provedl tomu minulému," postavila se na odpor, ale záhy pochopila, že něco takového nebyl dobrý nápad. Černá magie, taková kouzla na sobě nikdy neměla ráda, přesto si dala vypálit Znamení. Ani taková bolest však nebyla horší než ta, kterou jí ukázal Gerald.

„Za ty roky jsi už zapomněla, jak funguje správná domácnost?" promluvil Gerald, když konečně skončil bolestivé kouzlo a Glenda mohla jen popotahovat slzy. „Dívka nikdy neodporuje svému bratrovi, zvlášť ne mně," poučil ji, než ji zanechal ve vstupní síni samotnou.

Bylo tomu tak. Glenda za ty roky skutečně zapomněla, že může být mnohem hůř. Nikdy totiž nebylo tak špatně, aby to nešlo nějak překonat. Jak tak seděla na zemi a doufala v obrácení osudu k lepšímu, posteskla si nad tím, proč se někdy něco neděje i jiným. Všechno musela vyžrat ona, plnými doušky dostávala všechnu špatnost světa, zatímco ostatní si žili mnohem lépe.

Sobecké úvahy a touhy nikdy neměla v plánu vyplnit, ačkoliv si přála, aby i lidé kolem ní poznali, jaké to je být stíhána osudem. Kouzla přání ale dokázala být mocná, a i když všechny budoucí události s tímto přáním nejspíše vůbec nesouvisely, Glenda se k tomuto okamžiku často vracela s vědomím, že aspoň částečně osud ponoukla k takovým chvílím.

Ke chvílím, ke kterým se schylovalo už nějakou dobu.