Přání smutných časů

15. Dluhy se splácí i s úroky

„Pottere!" zastavila ho jen tak uprostřed atria. Udiveně se po ní otočil, ale ona nepovolila. Došla k němu s klapajícími podpatky zcela beze strachu. „Jsi bystrozor, máš za úkol chránit lidi."

„Záleží na lidech," zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem, jestli je někdo nepovolaný nepozoruje. Pozorovali je všichni. Přestávalo se mu to líbit.

„Co je?" otočila se po nich Glenda a štěkla na ně, aby se rozešli. „Pottere, ty se mnou do kanceláře. Máš problém," zahrála to před lidmi a vedla ho chodbami do své kanceláře.

Rozrazila dveře a zadívala se na každodenně usměvavého Waldena. „Ven," usmála se na něj. „Promiň, Waldene, ale jdi pryč. Budu řešit jeho případ," kývla na Jamese, aby vešel dovnitř. K jejímu údivu se Walden na nic neptal a odešel. Kývl na ni a důležitě oznámil, že musí na oběd. Glenda si pomyslela, že v něm možná teď našla něco jako spolupracovníka. Třeba nespolupracoval proti ní, ale výjimečně s ní.

„Dlužíš mi, Pottere," začala, jakmile Walden zavřel dveře. „Dlužíš mi lidský život, to doufám víš. Mám pro tebe život, který je třeba zachránit," ukázala na svou židli, aby se posadil. Sama zůstala stát a vyhlédla klíčovou dírkou ven. Nikde nikdo, Dívka seděla za stolem a čemusi se smála. Nejspíše Mladíkovi z oddělení, kde dělala Lucinda, neboť ten tam stál s ní.

„Nemůžu přece..."

„Zařídíš, aby zmizel. Nezmiňuj moje jméno, ale musí opustit zemi. Ihned. Pokud tak neučiní do dnešního večera, zemře." Vzpomněla si, že včera v noci zůstala s Traversem na schodech celou noc. K ránu usnul a Glenda si pojistila, že toho dne do práce nepůjde. Měla proto čas na zařízení potřebného. „Ať vezme i rodinu, pokud bude chtít."

„Ale kdo je to?" zarazil ji Potter a zadíval se jí na složky jednotlivých lidí na stole. Mračil se při pohledu na ně, přesto s tím nedokázal nic udělat.

„Dirk Creswell. Včera v noci byl označen k likvidaci. Dlužíš mi to, Pottere," otočila se k němu a zadívala se mu do očí. „Je to jeho jediná naděje. Vím, že jsem ho označila já, vím, že jsem se zasadila o to všechno, ale nechci, aby zemřel. Nechci, aby ho musel zabít on," vzdychla. „Uděláš to?"

Ušklíbl se té větě. Dlužil jí hodně, celá dobrá strana jí hodně dlužila. Bylo to k smíchu. Proč zrovna Parkinsonová, proč jí někdo vůbec někdy něco dlužil? Tak absurdní, že zrovna ona získala jeho důvěru. Začínal ji chápat, věřil, že nic z toho nedělala jen tak. Pohybovala se na hraně, jednou se rozhodla pro dobro a jednou pro zlo, nikdy od ní nemohl čekat věrnost. Pokud přistoupil na takovou hru, dokázal Glendu náležitě ocenit.

„Nemám na výběr, co?" zasmál se. „Dlužím ti to, jak jsi řekla, ať už se mi jakkoliv nelíbí pomáhat Creswellovi. V pátém ročníku mi dal pěstí."

„Pottere," věnovala mu pohled plný tichého nesouhlasu, „opravdu si myslíš, že ještě někoho zajímá, co kdo komu udělal během školy? Dokázala jsem odpustit já, musíš i ty."

Věděl, že má pravdu. Přikývl a vstal ze židle. „Uvidím, co půjde udělat. Creswell to možná nepřežije."

„Lepší než kdyby byl zabit rovnou, ne?" vyprovodila ho ke dveřím. „Jo a Pottere," dodala v rychlosti, „musela jsem ti zřídit novou složku. Ta stará se očividně už nenajde a na Ministerstvu nikdo bez složky pracovat nemůže. K nahlédnutí je v archivu, aby sis všechny informace zkontroloval, zda jsou správné."

„Já myslím," pokrčil rameny, „že ti budu prostě věřit."

***

Čekala do večera, příštího dne několik hodin o ničem nevěděla. Nemluvila ani s Traversem ani s Potterem. Pročítala noviny a doufala, že nenajde žádný článek, který by usvědčil mrtvé tělo Creswella nebo Pottera. Nerada to přiznávala, ale začínala se o něj docela bát. Člověk od bystrozorů se jí hodil, nechtěla o takový kontakt přijít.