Přání smutných časů

2. Čistokrevná a čistokrevnější

Hrozný den ještě zdaleka nekončil. Glenda si mohla oči vyplakat, ale její práci to bylo ukradené stejně jako všem lidem na Ministerstvu. Vlastně si jen tak pro radost hledala v hlavě někoho, komu by nebylo jedno, že se zamkla v kanceláři a už několik hodin ji neopustila. Byl to takový druh vlastního masochistického mučení, kdy dlouhé minuty není nikdo k nalezení a na to Glenda navazovala větším pláčem.

Nejdříve se po ní začal shánět kdosi za dveřmi. Začal bouchat a bez ustání se dobýval dovnitř. Když Glenda nereagovala, začaly se v zámku dveří ozývat podivné zvuky. Glenda se tam otočila a nestačila se divit vlastním očím. Zámkem pohybovala magie z hůlky, která byla strčená uvnitř, dokonce vyrazila i klíč na zem.

Dveře se otevřely a dovnitř vnikl muž vyšší než Glenda, ale mnohem hubenější. Glenda už si ten pohled skoro nepamatovala, od školy toho zapomněla spoustu. „Regulusi, vypadni!" zaječela Glenda a pokusila se ho vyhodit jako prve vyhodila Eudoru, ale Regulus nebyl křehká blondýnka, aby se dal tak snadno.

„Na to zapomeň, něco od tebe potřebuju. Uděláš to, jsem tam delší dobu než ty," vyhrnul si rukáv a odhalil tak Znamení zla.

„To se máš čím chlubit, fakt," zabouchla za ním Glenda dveře. Povolila a nechala ho uvnitř. „Nemysli si, že ti budu chtít pomoct, všichni jste se ke mně otočili zády. Všichni. Ty, Eudora, Dirk, Walden..." vypočítávala.

„Pokud vím, Dirka jsi za to prohnala víc, než si zasloužil," odsekl jí Regulus. „Jsi spokojená, že teď chodí Ministerstvem s červeným puntíkem jako ovce na porážku? Ach, ta tvoje práce, to je přímo potěšení pro někoho, kdo si musí vybíjet zlost na bezbranných lidech, co?" vystoupil proti ní, až Glenda ucouvla.

„Nic o tom nevíš, tak zmlkni," prohlásila důrazně Glenda.

„Ale něco ti řeknu, na mě ta tvoje moc nedosáhne. Já jsem Black, mě jen těžko označíš za mudlovského šmejda!"

„Pokud po mně něco chceš, jdeš na to vyloženě dobře, Blacku!" zaječela, protože už se neudržela. „Teď budu tak ochotná ti vyhovět."

Regulus jako by v tom okamžení prozřel. Usmál se a pochválil Glendě kancelář. „Však já to tak nemyslel, to přece víš," přešel ke stolu a nakoukl Glendě do papírů. Z náprsní kapsy jí podal kapesníček. „Taková hezká holka přece nebude plakat, že ne?"

„Ty fakt něco chceš," protočila oči Glenda. „Nech toho, oba víme, že jsi na mě byl milý jenom třikrát v životě, jednou kvůli sázce s Waldenem, podruhé protože jsi to slíbil Křiklanovi a potřetí protože jsem si to vybrečela. A teď protože na tebe mám páku. Tak to přeskoč, na tohle nejsem zvědavá. Co chceš?"

„Takže mi pomůžeš?" rozzářil se Regulus.

„Ne, nepomůžu, ale něco mi říká, že bez toho, aniž bych věděla, co chceš, neodejdeš. Tak mluv, ať to máme rychle za sebou."

„Glendo," zavrčel na ni a vyhrnul si rukáv. „Chceš, abych všem pověděl, jak moc se ti práce pro našeho Pána nedaří?" popadl ji za levou ruku a také vyhrnul rukáv. „Máme stejná Znamení, musíme si pomáhat."

„Vážně?" popadla ho za zápěstí Glenda a silně mu zmáčkla klouby. Věděla, že tím ničeho nemůže dosáhnout, ale vztek a smutek se jí ze slz přetvářel na agresi, kterou potřebovala někde vybít. Nejraději by mu rozdrtila ruku na padrť, aby se kosti už nedaly zacelit. Nedokázala pochopit, jak kdysi mohli být přáteli.

„Stačilo by zmáčknout pár lidí, vím, kde a koho se zeptat. Držím tvůj život v rukou, Glendo, mysli na to," varoval ji.

Glenda si uvědomila, že Regulus je skutečně v koncích. Nikdy se nechoval zbrkle, nikdy nevyhrožoval, vždycky jednal chladně a vypočítavě. Tohle nebyl ten Regulus, kterého znala. To, co potřeboval, chtěl mnohem víc než cokoliv jiného. Nejspíše by se pro to vzdal i života. Chtěl to mnohem víc, než aby před Glendou hrál nedostupného.