Přání smutných časů

9. Tajemství starých novin

„V archivu jsou schované nějaké noviny, podíváš se po nich? Něco tam na toho O'Haru najdeme," požádal ji Walden příštího rána. Glenda pouze přikývla a vstala ze své židle. Svoji skromnou kancelář doplnila o stůl a druhou židli, to patřilo Waldenovi.

Připadal jí jako stroj. Pracoval a na nic se neohlížel. Byl milý, Dívce se ihned zalíbil, ale jako by v něm chybělo cosi lidského. Takový nikdy nebýval, neznala lidštějšího člověka než Waldena, vždycky sice zastával čistokrevné ideály, přesto se zdráhal tolika věcí. Nikdy by jen tak s klidem neposlal někoho na smrt.

„Samozřejmě, v archivu budou Denní věštci."

„Nebo Týdeníky čarodějek, tam bývají bulvární zprávy, třeba tam bude něco o jeho rodině," pousmál se a sám se dal do pročítání jakési tlusté složky.

„Nebo tak," kývla Glenda a uhladila si šaty. Po cestě do archivu pochopila, jak moc se její práce příchodem Waldena změnila a ještě změní. Měla na sobě šaty, tím se poslední dny nezatěžovala ani v nejmenším, chodila do archivu víc, než by musela, obědová pauza byla skutečně jen na tři čtvrtě hodiny, začínalo se přesně v osm a končilo přesně v pět. Pokud nebyl třeba přesčas, to potom museli zůstat i déle. Lidé se skutečně hledali, nic se neodkládalo, všechno šlapalo plynule a přesně.

Celé tohle dění mělo ale jednu obrovskou výhodu. Glenda nemohla přemýšlet o své vině vůči Lucindě, protože na to neměla čas. Nemohla přemýšlet ani o svatbě Eudory a Evana, která se s každým dnem blížila a blížila, stejně jako o tom, proč Pastorek stále chodí mezi nimi, když ho měl Travers odstranit. Nemluvila za tu dobu skoro s nikým, jen s Regulusem. Společně se shodli, že udělají všechno pro to, aby se jeho další úkol vydařil na výbornou. Pochopili, že jinak Lucindu zpátky nedostanou. Tahle situace je nedobrovolně spojila opět dohromady, oba se cítili jako za starých časů, kdy spolu museli trávit čas, protože měli společné přátele.

„To je Parkinsonová, na tu si dej pozor," zaslechla šeptat hlas jakési starší paní, která mluvila ke své dceři nebo někomu takovému, koho očividně zaučovala.

Ano, tak to bylo. Byla Parkinsonová, na kterou si museli všichni dát pozor. Víc než kdy dřív měla za to, že ji okolí vidí jako mrchu. Nebyla proti, okolí vlastně nic nezkreslovalo, přesto ji to od cizích lidí, se kterými nikdy nemluvila, trochu mrzelo. Už na škole ale věděla, že taková je, nemělo by ji to překvapovat.

Cesta do archivu vedla kolem chodby oddělení bystrozorů. Glenda tam jen v rychlosti otočila hlavu, aby zahlédla, jak někdo v rychlosti zavírá dveře. Nechtěli, aby viděla dovnitř. Když si pomyslela, že za několik týdnů bude celé oddělení pod jejich kontrolou, udělalo se jí zle. Neměla je ráda, ale nechtěla je všechny... Odstranit.

Syknutí ji donutilo se otočit k druhé chodbě. Překvapeně zalapala po dechu, když spatřila postavu vyšší než ona, jenže měla ve vzduchu jenom hlavu. Nebyla hloupá, vždycky věděla, že poberti měli jisté tajemství, jinak by nemohli dělat tolik věcí, ale něco takového opravdu nečekala. Skutečně vlastnil James Potter neviditelný plášť?

„Co děláš?" sykla naštvaně, když se doslova odnikud natáhla ruka a stáhla ji k němu. Potter přes ni přehodil hebkou látku a trochu se skrčil, aby se plášť tolik nenatahoval do výšky. „Patřím k nim, máš mě teď probodnout hůlkou. Tak do toho, já se nebráním," dodala bojovně.

„Proč si pro mě ještě nikdo nepřišel?" zeptal se okamžitě. „Máš přece posilu, věci by měly jít rychleji."

„Věci jdou rychleji, Pottere," odsekla mu, „jen jiným směrem. Zastírací kouzlo ještě umím, zase tak hloupá nejsem, na tvůj případ se zapomnělo. Máme teď v plánu důležitější věci. Ne," zarazila ho a přitiskla mu prst na rty, „nemůžu ti nic říct. Zaplatili by za to poslední lidé, které mám na tomhle světě ještě ráda. Zbývá jich zatraceně málo, tak o toho posledního nechci přijít," založila si ruce na hrudi a chtěla odejít, ale James ji chytil za loket a stáhl zpátky.