FIRE MEET GASOLINE [CZ]

10. » Holding hands

„Dobře, to jsou znepokojivé zprávy, ale je dobré, že je známe včas." povzdychl si Carter Taylor ve svém koženém křesle hlavní budovy MI6. Na obrazovce se díval na dva agenty, kteří mu volali z Francie, aby ho obeznámili se situací.

„Ano, jsme si toho vědomi." odpověděl William, mezitímco seděl spolu s Audrey na kanapi v jejich pařížském apartmánu. Hned po setkání s Nadine se agenti vrátili zpět na jejich hotelový pokoj, který nejdříve znovu celý prohledali kvůli různým odposlouchávacím zařízením. Když se na sto procent ujistili, že mohou být klidní a zavolat do Londýna, zatáhli závěsy a dali si sluchátka, aby hovor nešel pro jistotu slyšet nahlas. Taková příprava na jeden stupidní hovor zněla dost složitě, ale pro Williama i Audrey už šlo spíše o rutinu.

„Je na čase, abyste se spojili s francouzským odbojem proti Milletovi, kteří s námi spolupracují. Jen díky nim máme informace, které jsme doposud získali. Seznámíte se s naším člověkem." pověděl Taylor klidným hlasem. Bylo zajímavé, že v případě misí dokázal zachovat až neuvěřitelně chladnou hlavu a přístup, ale pokud šlo o Rogerse, uměl se rozčílit hned.

„Provedeme." souhlasila s dalším postupem Audrey a dala si pramen vlasů za ucho. Celá ta situace v ní nevyvolávala dobré pocity, ale nesměla si nic připouštět. Dokázala ale myslet jen na to, že je lidstvo jednoduše nepoučitelné. Přitom od druhé světové války ještě neuběhlo ani sto let, a přesto se vždy najde někdo, kdo lační po moci tak moc, že je schopný obětovat nevinné životy lidí.

„Doufám, že spolu vy dva vycházíte. Snažíte se, Rogersi?" zeptal se Taylor a trošku se zamračil, když se na obrazovce podíval na agenta. William měl sto chutí protočit oči a vmést tomu blbečkovi do ksichtu, že nebyl jediný, kdo dělal v jejich pracovním vztahu probémy. Nehodlal ale znovu rozdmýchávat nepřátelství, které s časem začínalo pomalu mizet.

„Ano, všechno je v pořádku. Našli jsme si k sobě cestu." přitakal William, což přimělo Audrey trochu nadzvednout obočí. Ne, že by s ním nesouhlasila - v rozumné míře, protože jí William stále trochu vytáčel — ale spíše jí překvapilo, že něco tak milého dokázal William vypustit z úst.

„To jsem rád. Dobře, děkuji za zprávy, ozvěte se s novými informacemi. Vyhledejte toho člověka. Zatím na shledanou." předal Taylor agentům poslední instrukce, než hovor vypnul. Audrey i William si sundali sluchátka, načež Audrey znovu roztáhla závěsy. Venku už se stmívalo, bylo jasné, že dnes již pro misi nic neudělají.

„Dobře, tak ten týpek se jmenuje Charles Dupont." zamumlal William, když si procházel informace o zmíněném člověkovi.

Charles Dupont byl jednou z klíčových osob ve francouzském odboji, který velmi úzce spolupracoval s britskou MI6. V počátku vlády Milleta se Charles nechal zaměstnat jako jeden z jeho úředníků, postupem času se však "vypracoval" na pozici počítačového odborníka. Měl tak přístup prakticky ke všem informacím, které MI6 potřebovala. Zároveň ani nebylo nápadné se s ním setkat, jelikož si Millet a jeho stoupenci byli jistí jeho věrností. A to ostatně i Beatrice a Logan.

„Takže jsme si k sobě našli cestu, jo?" ušklíbla se provokativně Audrey a upřela na Williama své čokoládové oči, mezitímco se opírala o krb. William vzhlédl od dokumentů, aby si Audrey lépe prohlédl.

„Hele, nechcem se už zabít, takže bych to tak i nazval." pokrčil rameny William a odložil dokumenty na stolek. Bylo pravdou, že ho přítomnost agentky už tolik nevytáčela jako dříve. Tak nějak si na její přítomnost zvykl, protože věděl, že stejně spolu budou trávit následující měsíce.

„To sice jo, ale já tě vlastně vůbec neznám. Nevím nic o tvý minulosti, přítomnosti, nic. Vlastně jen to, že seš sukničkář na styl Jamese Bonda, jen bez toho stylu. A co z hodin psychologie vím, tak schováváš nějaký děsný rodinný trauma. Nebo seš jenom debil." podotkla Audrey jízlivě, nemohla si jednoduše pomoct. William jí věnoval významný pohled, protože právě teď měl chuť ji opět zabít a chtěl vzít svá předešlá slova zpět.