FIRE MEET GASOLINE [CZ]

4. » Soho and ladies night

„Jo, někdy si přijdu jako v blázinci." zasmál se a pokročil blíž k mladé ženě, kterou tady rozhodně ještě neviděl. Určitě by si jí jinak všiml. „Mimochodem, jsem Elliot Cook, budeme si tykat? Jsem z oddělení počítačové analýzy." napřáhl před sebe ruku Elliot, zatím netušíc, že právě poznal úhlavního nepřítele svého nejlepšího kamaráda Williama.

„Moc ráda, Elliote." přikývla brunetka a přijala jeho ruku, aby si spolu mohli potřást. „Audrey Leewayová, těší mě." představila se a okamžitě si všimla, jak Elliot překvapeně pootevřel pusu. „Takže už jste o mně slyšel, předpokládám?" ušklíbla se pobaveně.

„Vzhledem k tomu, že William Rogers je můj nejlepší kamarád, tak ano. Slyšel jsem toho dost." přiznal Elliot pravdu. Nechtěl lhát, protože rodina a přátelství pro něj znamenaly všechno. Williama znal moc dobře a věděl, že to není zlý parchant. Elliot ze zkušeností nerad soudil, a proto si ani nedělal ani názor na Audrey, i když ji Will představil v tom nejhorším možném světle – jako bezcitnou mrchu.

„Nepředpokládám, že o mně pan Rogers říkal něco pozitivního." povzdychla si Audrey nahlas. Bylo jí jedno, co si o ní lidi myslí, teď už ano. Ale možná by ji maličko mrzelo, kdyby si právě Elliot myslel to nejhorší. A nešlo ani tak o to, že byl také zatraceně pohledný, ale cítila, že je dobrý člověk. Na to měla nos. Byla v MI6 nová, neměla zatím mezi kolegy mnoho přátel.

„Přísahám, že to není hajzl. Jeho život jen nebyl lehký a..." snažil se zastat svého kamaráda Elliot. Neměl rád spory, navíc pracoval na stejném případu a opravdu by všem prospělo, kdyby ti dva spolu vycházeli. Jejich špatný vztah ohrožoval celou misi. Kdyby spolupracovali od začátku, už se mohli sejít a něco probrat.

„Můj život taky nebyl procházka růžovým sadem. Dobře, to chápu, ale rozhodně nemusel volat mému řidiči, ať přijede později. Schválně, abych nestihla schůzku." namítla trochu naštvaně Audrey, jelikož si znovu vzpomněla na krušné ráno. Chápala, že se Elliot zastává svého nejlepšího kamaráda. Neměla mu to za zlé, sotva ji znal. Navíc, ona by se za Jane hádala do krve, dokonce by se i poprala.

„Promiň, tohle asi nebyl náš nejlepší začátek." zasmál se Elliot, když mu došlo, že nemá cenu se s Audrey přít. Na to, že William je doopravdy úplně jiný, musela s postupem času přijít sama. Stejně jako Will musel přijít na to, že Audrey není jenom snůška sarkastických keců v sukni. „Rád bych ti to vynahradil. Máš dnes večer čas? Zvu tě na večeři. Povím ti něco o MI6 a o lidech tady." usmál se Elliot sladce, nedalo se mu odolat.

„Bohužel dnes nemůžu, už něco mám. Co zítra?" navrhla Audrey. Dnes se jen chtěla opít s Jane a zapomenout. Zapomenout na celý svět, špionáž a hlavně na zpropadeného Rogerse, který jí ničil život. Jen na jednu noc. Na pár hodin.

„Jistě, tak zítra." souhlasil Elliot a přistoupil o něco blíž k Audrey. Zatajil se jí dech z té blízkosti, ale netušila, že i on měl co dělat, aby nedal najevo fakt, že se mu nová agentka až příliš zamlouvá. Byla krásná, o tom snad nikdo nemohl pochybovat. Ale byla i chytrá – a hlavně, měla v sobě něco zvláštního, jiného.

„A připrav si hodně drbů." upravila si popruh kabelky, než se vydala na odchod a zamávala Elliotovi na rozloučenou. Ten se jen ušklíbl a zaručil se, že nějaké určitě má. „A hlavně na toho blbečka Rogerse." zamumlala si pro sebe Audrey, když už byla v bezpečné vzdálenosti, aby ji neslyšel.

×

„Hele, mám Sawyerovi napsat? Není to trapný? Chci říct, on je kluk a měl by mi napsat první." vzdychla nahlas Jane, která v podstatě celý den mluvila jen o tom. Podívala se na Audrey a doufala, že jí poradí, co má dělat. Byla prostě v prekérní situaci!

„Můžeš se uklidnit? Radši mi dej něco k pití." zabrblala nespokojeně Audrey a svalila se na pohovku vedle Jane. „A nebuď na tom mobilu, když mám krizi! Prostě mu napiš první, nejsme ve středověku, Kriste!" protočila otráveně oči a přísahala si, že jestli bude Jane ještě chvilku klábosit o tom, že je hloupost, aby holka napsala klukovi první, tak ji zabije. Revolverem, co nosí vždy s sebou.

„Ne, víš co? Prostě vypínám mobil," zavrtěla hlavou Jane a hodila telefon do tašky, „Teď jsem jenom tvá! Zvedni se, jdeme se napít!" zvedla se energicky a rozpustila si vlasy z tlustého copu, který jí vytvořil vlny. „Kam chceš jít?" zeptala se Audrey, která v sobě momentálně moc životního elánu neměla.

„Je mi to fuk. Ale nehodlám opustit Soho, prosím." povzdychla si při vzpomínce na jednu opravdu divokou dívčí jízdu s Jane a ještě pár kamarádkami. Večer začal v Soho, kde Audrey i Jane bydlí, poté se celá parta přesunula do Bloomsbury. Najednou bylo pět ráno a ani jedna ze slečen nevěděla, jak se sakra ocitly ve čtvrti Greenwich.

„Neboj, zůstaneme v Soho." přitakala Jane a nostalgicky si připomněla, jak ztratila boty a dala víc než šedesát liber za taxi. „Naštěstí můžeme zítra dopoledne spát." dodala povzbudivě, když jí došlo, že je pátek a zítra nemusí vstávat do práce. Sice svou práci milovala, ale upřímně, občas na děti neměla náladu.

„Myslím, že Swift to pro začátek jistí, pak se můžeme přesunout." napadlo Audrey. Bar Swift byl jeden z těch lepších podniků a hlavně se nenacházel moc daleko, navíc tam dělali úžasné koktejly. Zničehonic Audrey zazvonil mobil. Vytáhla ho ze zadní kapsy kalhot, ale hned hovor odmítla, když zjistila, kdo volá.

„Doktor Jensen?" zeptala se s nadzvednutým obočím Jane a semkla rty do přísné linky, když Audrey beze slova přikývla a dělala, že má hrozně moc práce s nanášením červené rtěnky. „Víš, že to nemůžeš pořád odkládat. Chce jenom vědět, jak se ti daří." snažila se svou nejlepší kamarádku přivést k rozumu.

„Mně je ale dobře, nepotřebuju k němu docházet." ohradila se Audrey, mezitímco pozorovala Jane v zrcadle a mohla vidět, že je celkem naštvaná. „Podívej, chodila jsem k němu v tom nejhorším období a před těmi pár měsíci... to bylo jen uklouznutí. Opravdu jsem v pořádku, vždyť to sama vidíš." dodala o něco smířlivěji, nechtěla se s Jane hádat. Myslela to s ní dobře.

„Já vím... Jo, máš pravdu. Promiň." zavrtěla hlavou Jane. „Ale kdyby se něco dělo, tak mi to prosím řekni. Zajdu za Jensenem s tebou." usmála se, a protože byla vyšší, musela se trochu nakrčit, aby mohla Audrey obejmout. Ta její objetí vřele přijala, moc dobře věděla, že Jane má jednoduše strach, nic víc.

Audrey se cítila skutečně skvěle, na svůj dlouholetý problém si nějakou dobu zase nevzpomněla. Věděla, že se může vrátit. Ona ale nechtěla, aby se to vrátilo a dělala všechno pro to, aby se tak už nestalo. S nikým o tom nemluvila. Jen s doktorem Jensenem a Jane, která si s ní obtížným obdobím prošla. Považovala se za šťastnou, že i tak může pracovat v britské tajné službě. Ostatně, už je to přece za ní.

„Holka, nevím jak ty, ale já jsem připravená dnešek rozjet!" prohlásila nadšeně Audrey a chtěla si noc opravdu užít, jelikož v následujících měsících bude mít příliš práce s misí a nebude chtít vypadnout ze své zodpovědné role. „Nebo víš co? Rozšiřuju radši naši působnost na celej Westminster."

-----------------------------------------------------

× Jsem zpět s novou kapitolou! Postupně odkrýváme tajemství obou hlavních představitelů, co by mohla mít Audrey asi za problém?

× Děkuju moc za všechnu vaši odezvu, vážím si jí! <3 Vaše komentáře mě hrozně nakopávají. :) <3