FIRE MEET GASOLINE [CZ]

7. » Hard not to kill him.

„Jsem rád, že vás vidím, slečno Leewayová." potřásl si rukou s Audrey muž v bílém plášti. Mohlo mu být kolem čtyřicítky, na čele a okolo očí se mu rýsovalo několik vrásek. Nejspíš proto, že jeho práce byla opravdu náročná, a to hlavně psychicky. „Jak se vám daří? Nebrala jste telefon." posadil se doktor Jensen do pohodlného koženého křesla a posunul si brýle na kořen nosu. V ruce držel spisy o Audrey.

„Ano, já vím. Moc se omlouvám, v práci jsem toho měla hodně." mávla rukou hnědovláska. Vlastně mluvila pravdu, její práce teď opravdu byla na zbláznění. Hlavně ten zpropadenej Rogers. „Ale taky je fakt, že mám pocit, že už docházet nepotřebuju. Prášky jsem vysadila už dvěma lety." dodala, protože už opravdu v tomto sezení neviděla smysl. Samozřejmě, doktor Jensen jí velice pomohl. Docházela k němu již od svých patnácti let.

„Víte, poznal jsem vás jako opravdu mladé děvče. A jsem rád, že jsem mohl vidět, jak se z vás stává silná, nezávislá žena." sundal si Jensen brýle a trochu si povzdychl. Opravdu byl na Audrey pyšný – na žádného pacienta nebyl tak hrdý. „Jsem stejného názoru. Myslím si, že ten maličký relaps před půl rokem jste zvládla úplně bravurně, nerozhodil vás." přitakal, mezitímco si listoval lékařskými zprávami o Audrey.

„Ten relaps byl podle mě zkouškou, jestli to zvládnu kontrolovat. A mám to pod kontrolou, opravdu. Teď víc než kdy jindy." přiznala se Audrey, sedíc na červené pohovce přímo naproti doktorovi. Pamatovala si, jak sem docházela, když byla na úplném dně. Ležela na tom gauči, po tvářích jí stékaly slzy. Pokaždé brečela. A byla jí vždy šílená zima.

„Mám z vás opravdu radost a mám pocit, že terapii opravdu můžeme ukončit. Nechte si ale moje číslo uložené, kdyby cokoliv, ozvěte se a najdu si na vás čas." usmál se doktor Jensen. Audrey vstala z pohovky a upravila si pokrčenou sukni. Podala si s doktorem ruku a stejně rychle, jako do ordinace vešla, tak odešla.

Když vyšla ven z kliniky, nahlas si oddychla. Spadl jí neskutečný kámen ze srdce, protože konečně po devíti letech nepotřebovala terapii. Dokázala se z toho všeho dostat úplně sama a byla na sebe neskutečně hrdá. Nikdo jí totiž nenabídl pomocnou ruku, nikdy. Ani rodiče, ani sestra, ani její bývalý přítel. Právě naopak. Audrey zatřepala hlavou, aby zahnala ošklivé myšlenky a vytáhla si z kapsy mobil, aby mohla zavolat Jane.

„Tady Jane! Asi někde jsem, takže mi zanechte vzkaz." ozvalo se z telefonu, což přimělo Audrey zakoulet očima. Opět nedostupná, jak jinak.

„Tak jsem to ukončila, cítím se fakt dobře. Jo, včera jsem byla na té večeři s Elliotem. Ale to ti povím, až se uvidíme, zavolej." popovídala si Audrey alespoň se záznamníkem. Došlo jí totiž, že se kamarádce po schůzce s Elliotem neozvala.

Večeře s ním byla velice příjemná a moc dobře si spolu popovídali. Zjistili, že mají opravdu hodně společného, ale naštěstí ani jeden z nich tu schůzku nebral jako rande. Oba věděli, že ve špionážním světě není dobré míchat práci a vztahy dohromady. Domluvili se, že se dál budou vídat jako přátelé. Audrey si až moc vážila svého nového postavení a chtěla veškerou energii věnovat své nové misi. Právě proto teď mířila do své práce, měla se ve své kanceláři setkat s tím idiotem Rogersem a probrat nějaké detaily mise, jelikož jejich odlet se nebezpečně blížil. Taylor jim dnes měl přinést i vybavení.  

Předtím, než Audrey zabočila k budově, kde pracovala, se zastavila pro čerstvé koblihy a vanilkové latté. Potřebovala nějak doplnit energii, pokud jí čekalo celé odpoledne s tím kreténem. Když konečně přišla do své kanceláře, William už seděl v křesle a pročítal si podklady.