Vliv APOKALYPSY

Hra začíná

Jsou to už dvě hodiny, sedím ve svém křesílku a čtu si knížku, nějaká další krimi kravina, bohužel dobrá četba už došla. Z ničeho nic se celým centrem začalo ozývat pravidelné klapání bot. Viděla jsem ho, jak si to kráčí přímo ke mně, zase musí být něco extra, proč má kurva pálku?! Proč nemůže mít normální sekeru jako všichni ostatní. Protočila jsem oči v sloup a nadzvedla mu mříž obchodu.

„Děkuji za dar, ale to nemění nic na tom, že jsi mi lhala maličká," začal svůj proslov sotva proklouzl pod mříží, "Dwight mi řekl pravdu." Jak to ten malej hajzlík mohl posrat? Přísahám bohu, že až ho znovu uvidím uříznu mu to jeho péro sama, poserovi. „Je pro tebe nikdo, mířil na tebe zbraní a jak se přiznal, tak ti i nadával. Proč tedy chceš abych ho dosadil na vyšší pozici a nepotrestal ho za to, že na něj není spoleh?" posadil se do mého křesla a pálku opřel o nohu křesla.

„Něco v sobě má, je to sice zkurvenej práskač, ale tím ti ukázal svoji loajalitu. Plus aspoň neodejde od rozdělané práce, cítím to z něj, asi jako jsem to cítila z tebe, než jsi se bezcitně sebral uprostřed práce a odešel." Podotkla jsem jedovatě a vyhoupla se na výkladní skříň, která zela prázdnotou.

„Proč jsi nešla semnou, když jsem ti to nabídl?" opřel se loktem o látkovou opěrku a podepřel tu bradu pěstí.

„Nerada se řídím pravidly jiných." dodala jsem a zapřela se rukami za zády o výlohu a dala nohu přes nohu. Nevím, co si myslí, to je snad jediný člověk, ve kterém neumím číst. Proč? Vypadá, a i se chová jako typický namyšlený kretén, ale kdykoliv se mu dívám do očí, cítím něco víc. Jakoby, každý jeho čin měl předem promyšlený do nejmenších detailů. Vsadím se, že i dnešní setkání měl naplánované. Proč se na mě jen dívá?

„O co ti popravdě jde Negane?" seskočila jsem z výlohy a jen se o ni opřela a rukama se zapřela o kovový rám. „Jestli o šuk, měl si možnost. Jestli o zásoby, měl si možnost taky. Co, po mně, chceš?" rozkouskovala jsem větu a dala důraz na každou její část. Naštvaně se zvedl, popadl pálku a praštil s ní o výlohu o kterou jsem byla opřena. Střepy se rozletěly do všech stran, rána a následné sypání střepů na zem přilákaly pozornost všech zbylých mrtvých v centru. Bez sebemenšího náznaku strachu jsem stále stála opřena, teď již jen o rám výlohy a snažila se nevnímat palčivou bolest v kloubech na obou rukách ve kterých jsem měla zapíchnuté střepy.

„Proč mě musíš přivádět k šílenství?! Proč se mě prostě nemůžeš bát jako všichni ostatní?!" začal na mě křičet a vší silou mi zmáčkl tváře, „Byla bys jen další děvka, kterou bych si přivedl." Poodstoupil k mříži a pálku nechal zaseklou mezi střepy. Díval se na hnijící obličeje mrtvých a rukou přejížděl po mříži.

„Kolik z nich je teď na druhé straně mříže díky tobě? Kolik z nich jsi nechala zemřít a užívala si pohled na to, jak je mrtví škubou na kusy? Jsi stejná jako já, možná horší." odfrkl si a dál sledoval hordu mručících mrtvých.

„Desítky z nich" řekla jsem klidným hlasem a pustila se výlohy a pomalým krokem šla směrem k němu „Dwight ti to neřekl? Neřekl ti, že jsem bezcitná mrcha, co si s lidma ráda hraje? Měla jsem možnost rozhodovat o životech lidí, ti co si pomoc zasloužili ji také dostali." Stoupla jsem si vedle něj a zadívala se do hordy mrtvých.

„Ten v zelený bundě," řekla jsem a ukázala na jednoho z mrtvých „svoji ženu a dceru s kterýma přišel mlátil a znásilňoval. Když jsem měla možnost, nechala jsem ho napospas mrtvým, jeho ženu a dceru jsem zachránila nejen před mrtvými ale i před ním. Dala jsem jim zásoby a tip na úkryt." pousmála jsem se jedním koutkem.

„Ta v tom červeném triku, nepomohla jsem jí, protože den předtím, než přišla, tu byla skupina, která mi o ní vyprávěla. Patřila ke skupině, která žrala lidi. Ona je nalákala na zásoby a jakmile překročili práh, zavřeli je a postupně vodili na porážku, nemluvě o tom že s ženami si nejdřív užili než je sežrali." zadívala jsem se mu do očí a čekala reakci, ta ale nepřišla tak jsem pokračovala. „Zachránila jsem víc lidí, než jsem jich zabila. Každý z nich je mi za pomoc vděčný, z každého zachráněného života jsem nějak vytěžila, jídlo, informace, zbraně." dodala jsem dotčeně.

„Tys třeba působil jako namachrovaný debil, ale tvoje oči říkali že víš, že tenhle svět není pro každého, proto jsem ti dala šanci." Rukou jsem mu přejela po strništi a tehdy si všiml, že střepy z výlohy skončily v mých kloubech. Jemně ji chytil a začal mi je pomalu vytahávat a odhazovat na podlahu.

„Jsi opravdu zvláštní stvoření maličká." řekl a přesunul se k druhé ruce. Po posledním střepu mi hřbet ruky políbil, a stejně i u druhé ruky.

„Jsem na živu, a to je hlavní, stejně jako ty. Oba máme věci, co děláme abychom přežili, já nechávám lidi zemřít kvůli jejich hlouposti a ty? Ty je vraždíš, jen aby se ti podvolili a báli se tě." dodala jsem kousavě informaci, co jsem měla od Dwighta. Svým nasraným výrazem mě propichoval skrz na skrz. „Lidi jde ovládat i jinak než strachem ze smrti" zašeptala jsem, k jeho uchu, stojíc na špičkách. V tu chvíli mě chytil pod krkem a přimáčkl na stěnu, cítila jsem, jak se mu zrychlil tep „To už jsme tu jednou měli." odfkla jsem si a dívala se, jak se ke mně sklání „Ale i přesto mě stéle provokuješ, takže tentokrát to dokončíme Tulip!" procedil skrz zuby a olízl mi krk. Když jsem zaslechla, jak smyslně říká mé jméno, projela přes mé tělo husí kůže. Držel svou durhou rukou na mém boku a líbal mě na krku. Tolik vášně a chtíče „Ach bože!" špitla jsem a odstrčila ho a tlačila ho do křesla, cestou jsem z něj sundala koženku. Posadil se a tentokrát si užíval mé polibky on, od krku jsem jela pomalu dolů přes hrudník. Dlaněmi jsem mu přejela obě stehna a bavila se, jak moc se mi odevzdává člověk, kterého tak moc seru a komplikuji mu život. Ze stehen jsem se přesunula výš a cítila, jak moc se mu líbí mé dotyky, dokonce natolik, že mu nešel rozepnout ani pásek od kalhot. Když se mi ho povedlo povolit, věděla jsem, jak moc si přeje abych ho vykouřila. Ten pohled touhy už nikdy nedostanu z hlavy. Postavila jsem se uchechtla se a připoutala mu nohu k noze výlohy, která byla přivařená k zemi. Myslel si, že si to chci asi okořenit, šeredně se zmýlil. Popadla jsem jeho pálku z rozbité výlohy, připravený batoh ze skříně a užívala si jeho zmatený výraz. Pohodila jsem klíček od pout na zem, dost daleko na to, aby na něj nedosáhl.

„1:1 zlatíčko" řekla jsem a zabouchla za sebou dveře. Skrze spleť chodeb jsem došla k zadnímu východu obchodu. Všichni mrtví byli díky našemu hluku vevnitř a já tak mohla projít bez sebemenších problémů. Tak a teď se jen dostat do útočiště před ním. Došla jsem do podzemního parkoviště a sundala plachtu z auta. Byl to Chevrolet Silverado z roku 2005, dostala jsem ho od Daryla ještě, než tyhle sračky začaly. Nastartovala jsem hodila pálku na přední sedačku a rozjela se na místo, které mi Dwight ukázal na mapě. Nebylo to daleko, asi za 15 minut jsem dojela k bráně před kterou stáli dva chlapi.

„Kdo si a co tu chceš?!" zařval jeden a začal na mě mířit zbraní stejně jako druhý.

„Řekněte Dwightovi, že přišla návštěva." Usmála jsem se a čekala až ti dva idioti od něj dostanou pokyn, aby mě pustili dovnitř. Když se brána otevřela navedl mě jeden z nich na místo, kde mám nechat auto a ukázal, kam mám jít. Přišla jsem do místnosti, kde byl velký stůl a muž stojící u okna dívající se ven.

„To bylo rychlý." dodal Dwight a otočil se od okna.

„Díky za pomoc." Usmála jsem se na něj a posadila se do čela stolu a položila pálku na stůl.

„Ty ses posrala? Ty chceš fakt, aby tě zabil a mě s tou?! Na Lucille se nesahá!" začal na mě ječet jako smyslů zbavený a nervózně přešlapoval po místnosti.

„Všechno mám promyšlený, neměj strach. Teď sprchu a jen čekat až dorazí." usmála jsem se a následovala Dwighta do koupelen.