Samostatná

Dvacátá devátá kapitolka

tyvole večer se mi zdál fakt ujetej sen že jsem utekla ke bryceovi. Asi už z toho bláznim.
Počkat. Cože? On to nebyl sen? Já jsem fakt v bryceovim pokoji a on vedle mě leží a kouká do mobilu? To fakt?
"Jeee ty jsi se probudilaaa, co že koukáš tak vyjeveně?" Uchechtnul se.
"Tyvole já myslela že je to sen." Zazubila jsem se. Mám z toho radost jak malý dítě. Už mě nebude otec bít. Seženu si práci a pojedu za Calinem a Petrem. Konečně!!
"Hele En jdeme dolů? Pozdravit mámu a najíst se?" Zeptal se a uchechtl se.
"Jo jasně." Chtěla jsem se zvednout ale strašně mě píchlo v žebrech. Achjo to bude zase naražený.
"Hej si v pohodě?" Asi si toho všimnul.
"Jo jen mám asi naražený žebro." Uchechtla jsem se. On se na mě vážně podíval, kleknul si k posteli a vyhrnul mi mikinu s tričkem.
"Tyvole kdo ti to udělal? To musí bolet jak debil." Udiveně to pozoroval.
"To je to o čem budeme dneska mluvil Blakeu. Dočkáš se." Uchechtla jsem se a protočila očima ze srandy. On mě podepřel čímž mi pomohl se zvednou.
"Dík" dala jsem mu pusu na tvář.
"Omg budu se červenat." Oba jsme se zasmáli a vyšli z pokoje.

Došli jsme do kuchyně kde k nám stála zády Blakeova mamka. Vařila palačinky. Mňam.
"Blakeu měl by si stávat dřív prot-" nedořekla to protože se otočila a usmála se na mě.
"Enny zlatíčko, co tady děláš?" Projela mě pohledem a objala.
"Vlastně mami, Enny by potřebovala na pár nocí pomoc. Mohla by bejt tady?" Zeptal se Blake.
"Jasně že jo, klidně celej rok." Usmála se a pohladila mě na rameni. Já tu ženskou zbožňuju.
"Děkuju!" Vykřikla jsem nadšeně. Všichni jsme propukli ve smích. Posadili jsme se ke stolu a Blakeova mamka nám dala palačinky který jsme snědli.
"Hele já musím do práce vrátim se až ráno. Dej na ní pozor Blakeu." Řekla jeho mamka a usmála se.
"Neboj" řekl a zamával jí. Ona odešla.
"Tak co mám zavolat klukům?" Řekl a smál se od ucha k uchu.
"Joooo" usmála jsem se taky.

BLAKE
jsem fakt rád že se ukázala, a myslím si že kluci budou mít taky radost. Všem nám chyběla ale ani jeden z nás si nedovolil jí to vyčítat. Jsem zvědavej proč musela odejít. Ale co jsem tak zjistil tak její bratr umřel tak možná proto tady nemohla zůstat. Vzal jsem mobil a vytočil Ethna.
Ethanbaby🥵
"Čau Blakeu, jsem čekal kdy se ozveš chlapee, proč nejsi ve škole?" Tyvole ten bude mít výraz až jí uvidí.
"Hele to ti všechno vysvětlím. Vem Justyna a stavte se u mě. Hned. Je to sakra důležitý." Uchechtnul jsem se.
"Jo tak fajn, za chvíli jsme tam." Odpověděl a položil to.

ENNY
"Tak za chvíli tady jsou" ohlásil mi Blake.
"Tyvole jsem nervózní jak kokot." Usmála jsem se.
"Není důvod. Hele oni zazvoněj a já jim dojdu otevřít jo? Pak je pozvu do kuchyně a ty tady budeš čekat. Souhlas?"
"Ano kapitáne" zasalutovala jsem mu a oba jsme se rozesmáli.
Za deset minut se rozezněl zvonek a já byla ještě víc nervózní.
"Tak jdem na to." Řekl Blake a zasmál se.
Šel ke dveřím a já zatím poslouchala co řikaj.
"Typičo Blakeu doufám že máš něco kurva důležitýho." Řekl Justyn. Achjo ten jeho hlas mi chyběl.
"To teda mám. Sami tomu neuvěříte."
"Wtf" Ethan. Jeho hlas mi taky chyběl samozřejmě.
" no tak už pojďte nebo to nevydržim a prořeknu se." Zasmál se Blake a oba vešli do kuchyně.
"Ty- co? Enny? Tady? Cože?" Řekl Justyn a rozešel se za mnou aby mě objal.
"Chyběla si mi tak moc." Zašeptal mi do ucha.
"Ty mě taky." Usmála jsem se.
"Tyvole Williamsová, ty jsi neskutečná" zasmál se Ethan a objal mě.
"Hele sedněte si já vám to chci všechno vysvětlit." Řekla jsem. Oni si sedli.
"Povídej. Ani nevíš jak dlouho čekáme na tenhle moment." Řekl Ethan.
"Fajn ale prostě není to tak jednoduchý." Fuj vynechal jsem. Justyn se na mě povzbudivě usmál.
"Tak jo dám zkrácenou verzi jo? Prostě když mi bylo třináct, tak rodiče začali fetovat, chlastat a mlátit mě. Samozřejmě aby toho nebylo málo tak mě táta dokonce znásilňoval. V patnácti mě vyhodili z domu a já skončila jako bezdomovec bez věci. Krása. Cestou mě potkal Kámoš Calin a pomohl mi. Chvíli potom jsem poznala svojí velkou lásku. Frederik George. Ten kluk ze školy. Psychicky mě týral. Rozešli jsme se. Krátce po šestnáctejch narozeninách mě znásilnil nějakej týpek v parku. Nevím kdo to byl ale bála jsem se to nahlásit. Proto jsem začala celkem vydatně chlastat a šňupat bílej sníh. V sedmnácti bratrovi přišla upomínka ze školy ať jde za češtinářem vyřešit moje nevhodný chování. Nějak se to táhlo asi týden. Pak mi bylo megálně blbě ale Dominik mě stejně donutil jít do školy. V ten den jsem z ní utekla protože mi bylo reálně na chcípnutí. Odpadla jsem a pak jsem skončila v nemocnici kde řekli že je to údajně ze stresu. Nakonec si mě vzal Dominik k sobě. Že prej na měsíc aby mě měl pod dohledem. Jednou večer jsem šla ven s Cameronem. Pili jsme však to znáte. A zazvonil mi mobil, na displeji bylo asi vidět "Citta" a Cameron si toho všimnul. Řekl mi že kdyby chtěl tak mě hned ošuká. Tak jsem mu vyhrožovala svym oblíbeným nožem a tak no. Pak jsme v momentě kde jste se objevili v mym životě vy. Pak ovšem umřel Dominik kterej mě měl v péči. A já musela zpátky k rodičům. Ty se mnou utekli na Slovensko kde mě Fotr s jeho kamarádíčkama znásilňoval a mlátil. Máti ho samozrějmě podporovala. Včera jsem vylezla z okna, nastoupila na vlak a dojela sem. Ve čtyři ráno jsem zaklepala Blakeovi na okno a tak nějak jsme se dostali sem. Vim že my nemusíte věřit a proto." V ten moment jsem si sundala mikinu a odhalila tak svoje rozřezaný ruce. Justyn měl slzy v očích stejně jako Ethan. Blake jen soucitně Koukal. Odhrnula jsme si kousek trička aby viděli modřiny.
"To tě to nebolí?" Zeptal se Ethan a kývl směrem k modřině.
"Ne, dějou se horší věci." Jen jsem se uchechtla.
Okay to teď budou jako hrát bobříka mlčení nebo co?
"Co máš v plánu teď? Justyn. Rozumný Jutstyn.
"No nechci Blakea a jeho mamku otravovat dlouho takže asi zmizim zpátky do Brna. Byt jsem tam měla tak ho snad ještě majitel neposlal dál, nějakou brigádu na nájem atak seženu." Řekla jsem a pokrčila ramenama.
"Tady můžeš bejt jak dlouho chceš. Aspoň tu nebude takový ticho." Řekl Blake.
"A kam si budeš tahat svoje Kurvy?" Uchechtla jsem se.
"Ty můžeš bejt moje kurva." Všichni jsme se zasmáli. Zůstala bych tu ale chybí mi Calin s Petrem a Hasan. Mohla bych se tam jen zajet podívat ale nevim no.
"Hele já stejně musím za rodičema do Brna, nechceš svízt? A tím nemyslím že tě tam hned nechám, na to ani nemysli, ale že bys chtěla dát těm lidem tam třeba vědět že žiješ atak." Tyvole Justyn je moje záchrana.
"To by si byl hodneeej. Děkuju"usmála jsem se.
Pak už jsme konečně začali řešit jen úplný píčoviny. Chybělo mi to. Jen přemýšlím nad tím jestli nejsou nějaký Dominikovi věci na policii. Že bych pro ně měla skočit...