Podvol se mi!

Pokání

Běžela jsem tou velkou chodbou pryč. Náhodně jsem zatáčela a dech mi přestával stačit. Najednou se dva metry přede mnou objevil Loki s rukama spojenýma za zády a s hněvem v očích. Okamžitě jsem začala brzdit a zastavila jsem se až těsně u něho.

"Co to mělo znamenat, hm?!" Naklonil hlavu na stranu a já se nestačila divit.

"No, t-to by mě tedy zajímalo!" vypískla jsem. Nechápavě svraštil čelo a jeho tvář zůstávala jinak dál přísnou. "Nemůžeš někoho jen tak odsoudit k smrti!" Zděšeně jsem vykřikla.

"Toto není Midgard!" zvýšil na mě hlas. Nevěřícně jsem zamrkala.

"Ale to je barbarství!" Třásla jsem se a slzy mě pálily v očích.

Zacukaly mu koutky. "Zvykej si, jinak to tady nefunguje," řekl prostě, jako by ho vážnost mých slov nijak nerozhodila.

"Ne, tohle je zvrácenost! Jak jen můžeš něco takového nařídit? Jak se sebou potom můžeš vůbec žít?" křičela jsem na něj a nad slovy, co jsem vypouštěla z úst jsem nepřemýšlela. To uvědomění, ke mně přišlo hned potom, co Lokimu ztvrdly rysy tváře a oči se mu proměnily na dvě kostky ledu.
Znovu jsem se chtěla dát na útěk, ale on mě chytl za paži a trhl s ní. Přitáhl mě zpět.

"Auu!" vyjekla jsem. On mou paži sevřel ještě pevněji.

"Teď mě dobře poslouchej, maličká! To, co jsi řekla, se trestá smrtí," oznámil mi s mrazivým klidem a pak mu v očích něco vzplálo. "Já ale umím být milosrdný, a proto ti tvá neuvážená slova odpustím, stačí o to jen požádat."
Celá šokovaná jsem se snažila zklidnit svůj zrychlený dech. Loki se na mě díval a čekal. Na co vlastně? Že mu padnu k nohám a budu škemrat o svůj život? Možná bych to bývala i udělala, ale jeho domýšlivost a moje tvrdohlavost vzala jednoznačně za své.
"O tom si můžeš nechat jenom zdát!" zaječela jsem a rozčileně mu dupla na nohu. Jeho obličej se zkroutil v bolestnou grimasu a mojí paži pustil. Já neotálela, využila jsem moment jeho překvapení a dala se na útěk. Běžela do svého pokoje, nebo aspoň tím směrem, kde podle mě měl být. V myšlenkách jsem se přitom snažila pochopit, jak někdo může být tak strašně zlý a krutý!
S nepopsatelnou úlevou jsem vpadla do znamých dveří a sesunula se podél stěny vedle nich. Mnula jsem si paži, která mě po jeho sevření tak bolela a sice vím, co jsem si předtím řekla, ale prostě... Chci domů! Pryč odsud, pryč od něho!

*
Nejspíš jsem musela usnout, protože když jsem oči znovu otevřela, slunce bylo skoro celé schované za horizontem.
Uslyšela jsem jak se otevírají dveře a dovnitř někdo vstupuje. Otočila jsem se a spatřila jsem starší ženu, podle vzhledu a oblečení bych řekla, že to byla jedna ze služebnictva.

"Pán vás očekává u večeře," mírně se poklonila. Nevěřícně jsem na ni pohlédla. Jo to určitě... Poslední věc, co chci je s ním večeřet!
Rázně jsem si založila ruce. "Můžete mu vyřídit, že s ním povečeřet rozhodně nehodlám!" řekla jsem rozhodně. Ona na mě šokovaně vykulila oči.

"J-jak si přejete," nejistě se opět uklonila a v rázu byla za dveřmi.
To nemůže myslet vážně! Večeřet? S ním? Ne, děkuji pěkně! Na to jsem žaludek vážně neměla.

Jenže jak se ukázalo, Loki ne zřejmě nebral jako odpověď. Najednou jsem totiž stála u velkého prostřeného stolu, v jehož čele seděl. Pohledem si mě změřil a já na něj koukala, neschona cokoliv říct. Tohle jsem nečekala...

"Sednout!" přikázal mi.