Podvol se mi! (Loki ff)

Pokání

Běžela jsem tou velkou chodbou pryč. Náhodně jsem zatáčela a dech mi přestával stačit. Čeho jsem to byla svědkem?!

Jak jsem běžela, cítila jsem se jako štvaná zvěř. Pak mi ale došlo, že za sebou neslyším žádné jiné kroky. Dovolila jsem si ohlédnout se a skutečně... Nikdo se za mnou nehnal. To mi přišlo zvláštní.

Otočila jsem pohled zpět a najednou se dva metry přede mnou objevil Loki s rukama spojenýma za zády a s hněvem v očích. Okamžitě jsem začala brzdit a zastavila jsem se až těsně u něho.

,,Co to mělo znamenat?" Naklonil hlavu na stranu, jako by mě vyslýchal.

,,No, t-to by mě tedy zajímalo!" vypískla jsem, stále vyděšená a vzteklá zároveň. Nechápavě svraštil čelo a jeho tvář zůstávala jinak dál přísnou. ,,Nemůžeš někoho jen tak... odsoudit k smrti!" Zděšeně jsem vykřikla.

,,Toto není Midgard!" zvýšil na mě hlas.

Nevěřícně jsem zamrkala. ,,Ale to je barbarství!" Cítila jsem, jak se mi třesou ruce.

Zacukaly mu koutky. ,,Zákony zde jsou jiné než u vás," řekl prostě, jako by ho vážnost mých slov nijak nerozhodila.

,,A kdo ty zákony vymýšlí? Ty?" Slyšela jsem svůj vlastní hlas jakoby z velké dálky. O slovech, která jsem vypouštěla z úst, jsem v této chvíli nedokázala přemýšlet.

Lokimu ztvrdly rysy tváře a oči se mu proměnily na dvě kostky ledu, pak se ale ušklíbl. ,,Vážně budeš bránit život někoho, o kom nevíš vůbec nic?" protáhl. „Nechtěla bys třeba zjistit, čím si takový trest zasloužil?"

Zaváhala jsem. Možná byl ten muž zrůda. Možná mu ten trest náležel. Ale...

„Nejde o něj," vyhrkla jsem, až příliš rychle. „Jde o tebe. O to, že si myslíš, že máš právo rozhodovat, kdo bude žít a kdo ne!" vykřikla jsem bez rozmyslu.

V Lokiho tváři se mihlo něco jako překvapení. Na vteřinu se na mě díval, jako by zvažoval, co udělá. Toho momentu jsem využila a couvla, připravená znovu utéct. Ale byl rychlejší. Chytil mě za paži a trhl se mnou zpět.

„Teď mě dobře poslouchej, maličká," pronesl tichým ale mrazivým hlasem. „Tvoje slova... byla urážka královské autority. A to se v Asgardu může trestat smrtí."

Najednou jsem ztuhla pod tíhou uvědomění. Před chvílí jsem přeci viděla, jak bez mrknutí oka nechal odsoudit někoho jiného, takže jeho slova nebyla jen planá výhružka. Byla to reálná možnost. Můj dech se zadrhl. Všechno uvnitř mě se napjalo jako struna.

„Ale víš co?" řekl a sklonil se trochu blíž. Jeho dech mě šimral na tváři. „Já umím být milosrdný. Stačí říct, že tě to mrzí. Stačí... požádat."

Požádat. Omluvit se. Podvolit se.

Tak těžké to přeci není. Jen další cena za život, tentokrát za ten můj. Zpátky mě ale drželo uvědomění, že jestli mu teď ustoupím, už nikdy nebudu vědět, kde končím já a začíná jeho vůle.

A tak jsem se mu podívala přímo do očí.

„Nebudu tě o nic prosit," pronesla jsem zřetelně.

Chvíli na mě jen zíral. Na vteřinu jsem myslela, že nade mnou skutečně vynese ten strašlivý soud, ale nestalo se nic.

Stáli jsme proti sobě, oba zadýchaní, i když už nebylo po čem.

Ještě chvíli se na mě díval a v jeho tváři se mihla zvláštní emoce, kterou jsem nedokázala rozpoznat. Jeho oči mě se zájmem pozorovaly. Neřekl ale nic.

A já tohoto momentu využila. Vytrhla jsem se z jeho sevření, otočila se a vyrazila pryč cestou, o které jsem se domnívala, že vede k mému pokoji.

*

Nejspíš jsem musela usnout, protože když jsem oči znovu otevřela, slunce bylo skoro celé schované za horizontem.

Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře a dovnitř někdo vstupuje. Polekaně jsem se otočila spatřila starší ženu, podle vzhledu a oblečení bych řekla, že to byla jedna ze služebnictva.

"Pán vás očekává u večeře," mírně se poklonila. Nevěřila jsem tomu, co slyším. Na tu ženu jsem chvíli jen tupě zírala. Tohle přece nemůže myslet vážně.

"Řekněte mu... že nemám zájem," pronesla jsem rozhodně.

Žena zaváhala. Zřejmě nečekala, že něco takového řeknu. Chvíli čekala, jestli si svá slova nerozmyslím, ale pak se jen opět mírně sklonila a odešla.

Já zůstala stát uprostřed místnosti a absolutně nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Večeře? S ním? Potom všem?

Ještě před chvílí mi dal jasně najevo, že jsem tu jakýmsi vězněm, o jehož životě může rozhodnout podle své libosti, a nyní jsem hostem zvaným na večeři?

Když jsem o otočila zpět k posteli, ucítila jsem, jako by se kolem mě rozechvěl vzduch, a pak jsem najednou stála u dlouhého stolu, v jehož čele seděl Loki, který na mě hleděl nečitelným pohledem.

"Sednout!" Místností se roznesl jeho hlas.