Dvanáct rudých plátků (třetí kolo soutěže)

Třetí Rudý Plátek

„Milá sestro…” začala jsem si psát do sešítku stejně barevného jako byl náš strop…
Ano… byl…
Matka nechtěla, aby tu věci připomínaly mou zesnulou sestru a tak ho nechala přemalovat na obyčejnou bílou…
Jak zbabělé!
„Od tvé smrti již uběhlo mnoho dní i nocí… probdělých nocí…
Mám pocit, jako by jedna moje část odešla neznámo kam… Vždyť mám také pravdu…
Odešla… odešla s tebou…
Zmizela neznámo kam a nevrátí se, dokud nebudeme zase spolu…
Ale teď to nejde…
Prosím vydrž, dokud neopadne poslední plátek… Vydrž…
Navždy
Tvá Rose…”

Dopis pro zesnulou sestru jsem zakončila podpisem…
Cítila jsem se mnohem lépe…
Na chvíli jsem cítila, že jsem zase se svou starší sestrou…
Myslím, že jsem konečně našla únik od reality…
Myslím, že ti dopisy budu psát každý den, sestřičko…

„Stále jsme na počtu deseti plátků na růži…
Kolik jsi jich měla ty?
Jak moc tě bolelo, když tě opustil tvůj milý?
Proto se o hledání milého nesnažím…
Chci být co nejdřív s tebou…
Chci ti padnout do náruče…
Musíme si však ještě chvíli počkat…
Obě si musíme počkat…
Ale neboj… Za chvíli už budeme spolu…
Navždy spolu…
Tvá Rose…”

Opět jsem zakončila podpisem a zkontrolovala růži…
S úsměvem na rtech jsem sledovala jak se další plátek pomalu snášel k podstavě, na kterém bylo rudé prokletí postaveno…