Dvanáct rudých plátků (třetí kolo soutěže)

Čtvrtý Rudý Plátek

„Myslíš, že bych si měla začít shánět milého? Tedy samozřejmě jenom na oko!
Matka se mě ptá, kdy přivedu svého chlapce na oběd…
Mám jí lhát?
Ty jsi to vždycky věděla nejlíp…
Ty jsi mi vždycky ukázala správné řešení…
Ale ten čas je dávno pryč…
Ty jsi pryč…
Navždy…
Tvá Rose…” několik slz mi dopadlo na papír…

Vždyť to nemuselo takhle dopadnout!
Tak proč?!
Proč si zlý osud vybral zrovna tebe?!
Proč je svět kolem nás tak nespravedlivý?!

Rozhodla jsem se po delší době vkročit mezi lidi…
Všichni se na mě dívají s hnusením a odporem…
Copak já jim něco udělala?!
To opravdu ještě nevědí, že jsem si tu pitomou pověru nevymyslela?!
Kdybych vymýšlela nějakou tradici, určitě by nebyla tak krutá…
Pro mě za mě, ať si je třeba s růžemi, ale něco ve smyslu, že pokud zvadne, bude mít dívka dvě děti a pokud ne, tak jich bude mít pět…
Ale to by to bylo moc jednoduché…
To by to nebyl můj život, aby nebyl složitý…

„Au! Dávej poz… Ty jsi krásná…”
Narazila jsem do chlapce, který mohl být tak v mém věku…
Díval se mi do výstřihu, div nad tím neslintal…
„Děkuji za lichotku… Možná že krásná, ale prokletá…”
Snažila jsem se ho někudy obejít…
Ale byl všude…
Stejně jako kdysi ty, sestřičko má zlatá…

„Taková kráska nemůže být prokletá!” chytil se dramaticky za srdce…
Je ti podobný…
„Ale může…” nedala jsem se tak lehce.
„Prokleté bývají staré, ošklivé a zlé báby… A ne takové krásné, milé a mladé slečny jako ty.”
„Tak to si asi pleteš… U nás v rodině jsou všechny krásné dívky prokleté…” proč jsem mu to řekla?!
Proč mi tak strašně moc připomíná tebe?

Než stačil něco říct, utekla jsem…

A k mému zklamání zjistila, že spadl další okvětní plátek…
Proč jsem z toho najednou tak vykolejená?!