Dvanáct rudých plátků (třetí kolo soutěže)

Sedmý Rudý Plátek

„Musím to zkusit!
Do smrti, která zřejmě přijde každou chvíli, bych si nikdy neodpustila, že jsem marnila čas sezením na lenošce a koukáním na jeden bod ve stěně!
Musím se znovu vypravit do města!
Co myslíš, sestřičko?
Najdu ho konečně?
Já bych ho tak moc chtěla najít!
Tak…
A teď vzhůru do města!
Není času nazbyt!

Rose…"

Ano… Já vím, že ten podpis neustále zkracuji, ale dnes to bylo nutné!
Dnes jsem si musela pospíšit, abych stihla prohledat co největší část města!
I když… neomlouvá mě to…
Rychle jsem ještě do deníku dopsala na volné místo slovo „Navždy…" a už jsem si to metelila ke vchodovým dveřím…

Těším se do města jako malá holka…
Prohledávám vše poctivě a snažím se tentokrát nevynechat ani jeden jediný detail.

Možná je celý můj plán jen ztráta času…

Zas jsem v městě strávila téměř celý den…

A pak najednou..!
Uviděla jsem ho!
Viděla jsem ty jeho hnědé vlasy…
Ty jeho nádherné oči…
A ten úsměv…
Mohla bych se na něj dívat klidně celý den…

Myslela jsem, že se rozteču štěstím, když na mě zamával a usmál se u toho tak milým úsměvem, že by to rozmrazilo i led…
Zamířila jsme si to k němu s přiblblým úsměvem na rtech a dětinsky jsem si poposkočila.

„Rád vás zase vidím, prokletá slečno…" pozdravil mě.
Můj úsměv krapek povadl…
Nelíbilo se mi, že mi tak říkal.
„Já vás také. Říkejte mi prosím Rose…" snažila jsem se urychleně situaci zachránit.
„Jaký jsem to nezdvořák! Lorenc jméno mé." nešikovně se poklonil a spadl u toho.
Zachichotala jsem se.
„Čím jsem si zasloužil posměch tak nádherné dámy?" zeptal se, když byl opět na nohách a dramaticky se u toho chytil za srdce.
„Tím, že ze sebe děláš šaška." odpověděla jsem a hodila po něm jeden denní tisk, který prodával.
Uklouzl na něm a zase se kamarádil se zemí.
Mnul si své natlučené pozadí a smál se u toho jako blázen.
Na nohy si poradil sám…
Pak nastal bod zlomu…
„To jsi ty, že ano?" zeptal se a ukázal na mou fotku s titulkem: „Zvládne si naše prokletá najít lásku, než opadne poslední lístek? Mnoho času jí nezbývá! Je v polovině!".
Vyjukaně jsem zamrkala na svou fotku…
Byla ze dne, kdy jsem dostala své rudé prokletí…
„Ano… jsem to já…" odpověděla jsem po začné chvíli.

„Sestřičko, myslíš, že jsem udělala dobře, když jsem mu řekla vše?
Trochu jsem se bála, že mě pak odkopne, ale udělal pravý opak!
Přitiskl si mě na svou hruď, kterou má jen tak mimochodem opravdu pořádně vymakanou… nechal mě ať se vybrečím a řekl, že se zase zítra sejdeme…
On je úžasný!
Ráda bych věděla tvůj názor…
Ale to se mi už asi nepovede…
V nejbližší době určitě ne…
Ale jednou budeme v nebi všichni tři a já ti ho představím!
Jako svého muže…
Jsem asi hodně zamilovaná, co?
Ale to teď nevadí!
Jelikož mám na veselku ještě dost času!
Vlastně ne… nemám dost času…
Ale to mě teď nějak zvlášť nezatěžuje…
Jednou se uvidíme, sestřičko…
Navždy…
Rose…" smutně jsem zaklapla sešit po zjištění, že další plátek mého proletí opadl…