Dvanáct rudých plátků (třetí kolo soutěže)

Dvanáctý Rudý Plátek

„Co tu děláš?!" zeptala jsem se svého milého se kterým jsem měla mít tuto neděli veselku...
Šla jsem se s růží projít k hrobu mé sestry...
Chtěla jsem jí naposledy říct, že se jí moc omlouvám...
Že jednou budeme spolu, ale bude to až za několik desítek let...

Položila jsem růži k hrobu a podívala se své lásce do očí...
„Jdu dodělat svou práci." odpověděl mi konečně na mou otázku.
„Jak to myslíš?"
„Že se konečně dozvíš pravdu, kopretinko!"
Nechápala jsem nic z toho, co řekl...

„Tobě se snad zdá normální, že lidé umírají přesně v den, kdy opadne poslední plátek růže?!
Jestli ano, tak jsi opravdu naivní!"
Co to tu plácá?
„Opravdu si myslíš, že existuje nějaká síla, která vábí duše do podsvětí v den, kdy se rozhodne nějaký neznámý plátek spadnout ze stonku růže?
Tvá matka ti lhala! A nejen tobě!
Potřebovala se tebe a tvé starší sestry zbavit!"
„O čem to tu mluvíš?!" nechápu! Nic nechápu!
„O tom, že je to opravdu jen pověra a tvé sestře se vyplnila díky mně!
To já ji zabil! Já jsem ukončil její život kulkou! A teď ho ukončím i tobě!" řekl a než jsme měla šanci něco udělat, ozvala se rána z pistole a následný výkřik...

Výkřik patřil mně...
Byl plný bolesti a nenávisti...
Nenávidím ho!
Ale teď už je pozdě...
Teď už s tím nemohu nic dělat...

Má krev stejně rudá jako růže barvila cestičku, kterou jsme se plazila k hrobu sestry...
„A kdyby tě to náhodou zajímalo..." ozvalo se ještě za mnou z úst toho vraha: „to já jsem byl ten, kdo si měl brát tvou sestru..."

Už jsem nic nestihla odpovědět...
Smrt si mě odvedla za mou sestrou...

Teď už budeme navždy spolu, sestro...
Tak jak jsem ti to slíbila...