Dvanáct rudých plátků (třetí kolo soutěže)

Osmý Rudý Plátek

„Proč to vše ubíhá tak rychle?!
Pověz mi to sestřičko…
Před chvílí jsem si četla vzkazy, které jsem ti psala… vím, že se jejich obsah naprosto změnil…
Vím, že jsou téměř k nepoznání…
Vadí ti to? Vadí ti, že nebudeme spolu za několik málo měsíců?
Nebudu ti brát za zlé, pokud ti to bude vadit…
Jelikož já bych se na sebe také zlobila…
Zlobila bych se na osobu, která nejdříve slibuje, jak budeme spolu a pak z toho slibu vycouvá…
A moc se ti za to omlouvám…
Ráda bych ti alespoň řekla, že na tebe myslím každou vteřinu…
Ale ani to nemůžu!
Nemůžu, jelikož by to byla lež…
Byla by to jedna z největších lží, které jsem kdy řekla…
Samozřejmě, že na tebe myslím…
Jen se do mých myšlenek vloupal i krasavec Lorenc…
Sama sebe se ptám, čím mi učaroval tak brzy…
A nevím to…
A nikdy to vědět nebudu…
Pokud znáš odpověď, tak mi jí nějak řekni… prosím…
Navždy
Rose…"

Těším se na něj!
Tak moc se těším!
Broukala jsem si melodii písničky jako malá holka a sem tam jsem si poposkočila.

Sešli jsme se na stejném místě jako včera…
Povídali jsme si o všem a o ničem…

Takhle to šlo i následujících několik dní…
Na deník jsem téměř neměla čas a tak jen občas přibyl nějaký krátký vzkaz.
Většina z nich zněla takto: „Promiň, že ti nepíšu tak často…
Ale já se do toho kluka zamilovala!
A teď už zase musím jít, abych na naši schůzku nepřišla pozdě!
Rose…"

Čím déle ho znám, tím více mi připomíná tebe sestro…
Čím déle ho znám, tím menší mám potřebu psát vzkazy tobě má zesnulá sestřičko…

Se slzami v očích jsem sledovala rudý plátek, který se snášel k zemi…