Budík zazvonil v půl sedmé, úplně poslední budík na našich cestách. V rámci toho si naposledy poležet v měkké posteli jsem vstala až v 6:55. Místo ranní kávy jsem musela dobalit svůj kufr (navíc káva došla). V půl osmé jsme opustily naše Hippie doupě a můj kufr se opět ocitl na ničivé dlažbě, která vedla k autobusovému nádraží. Biancy vychytávka byla ovšem funkční a kufr jsem táhla bez problému. Také jsem ho třikrát obmotala izolepou, což vůbec nepomohlo, ale alespoň to pro zaměstnance letiště bude znamení, že mají být opatrní.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Z Peniche jsme vyjely v 8:15. O hodinu a půl později jsme byly v Lisabonu, opět na Campo Grande, ze kterého jsme vyjížděly. Metrem jsme pak odjely na letiště. Oproti tomu našemu letišti je to jejich o dost větší a modernější, co se týče odbavování. Než jsme naše zavazadla vyslaly na cestu, poseděly jsme v místním bistru. Tam jsem si naposledy koupila pasteis de nata. Ty mi budou chybět asi nejvíc.
Ve 12 jsme již byly v duty free zóně, Míša na mobilu, já též. Naše letadlo odlétalo až ve 14:55. Seděly jsme úplně vzadu. Míša na kraji, já uprostřed a vedle mě starý pán, který si četl anglickou knihu. Za námi seděla rodina s kopajícími dětmi, které křičely, ale jakmile letadlo vzlétlo, uklidnily se. Zato týpek, který seděl za Míšou, se v tu chvíli probral a děti v kopání do sedadla vystřídal. Z reality jsme utekly do říše filmů. Jelikož Míša nikdy neviděla Into The Wild a včera jsem ji seznámila se soundtrackem, musela to dohnat. Samozřejmě jsem se na konci filmu rozbrečela. Během toho se stařík vedle mě začal roztahovat po mém sedadle a jeho pravé koleno bylo vedle mého pravého kolena. Poté jsme si pustily Senior Year, což byla nějaká komedie z Netflixu. Ani jsme to nestihly dokoukat.
Když jsme přistávaly, stařík vedle mě česky prohlásil, že jsme už doma. Po celou tu dobu byl inkognito a já se zamyslela, jestli jsem o něm během letu neřekla nějakou nevhodnou poznámku. V 18:53 místního času jsme byly v Praze. Když jsem na zavazadlovém pásu uviděla svůj kufr, bylo to radostné shledání. Prožil si poslední dobrodružství ve světě a nyní si zaslouží věčný odpočinek. Nastavila jsem tedy místo kódu na zámku datum jeho úmrtí (267) a šly jsme na autobus domů. Během našeho pobytu v zahraničí v Českém Švýcarsku vypukl požár a Prahu zahalil kouř. Nebylo to nijak výrazné, ale vzduch byl cítit kouřem a obzor vypadal jako v mlze. Mimo jiné na Dědině začali stavět koleje pro tramvaj.
Domů jsem dorazila v 19:40. Cestou jsem konečně odeslala i ty pohledy, které jsem psala ještě v Almadě. Jakmile jsem zabouchla dveře od bytu a sedla si na gauč, rozbrečela jsem se. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak malý ten náš byt je, jak z pokojů neslyším hlasy cestovatelů a jak moc mi pobyt v Portugalsku otevřel oči. Vždyť jsem překonala tolik překážek! Po dlouhé době jsem dobrovolně hrála na veřejnosti. Splnila jsem si položku z Bucket listu a surfovala jsem. Dostaly jsme se na alegorický vůz a tančily jsme na karnevalu. Naučila jsem se od Míši tolik užitečných věcí (poznámka - příště se budu více zapojovat do plánování). Dokázala jsem se sama vydat na šesti hodinový výlet a být jen sama se sebou. Komunikovala jsem s novými lidmi. Byla jsem šťastná.
