Míša k nám dorazila kolem druhé hodiny odpoledne a společně jsme poobědvaly špagety s nivovou omáčkou, kterou jsem uvařila těsně před jejím příjezdem. Také jsem si zvážila svůj kufr (kufr, který má ulomené nožičky, díru a zip jsem před pár dny spravila tavnou pistolí a kouká z něj kostice), měl jen 13 kilo. Původně jsme měly odletět z Vídně, jenže pak nám zrušili let a trvalo měsíc, než jsme získaly zpět peníze. Pokoje již ovšem v novém termínu nebyly volné, tudíž jsme přišly o nějaké peníze, ale s tím se počítalo. A aby toho nebylo málo, Míša dnes přijela s tím, že pokoj, kam zítra máme přijet, má plesnivé stěny, tudíž nebude možné se ubytovat. Naštěstí nám vrátili plnou částku a Míša našla jiné ubytování (je skvělá).
Na Pražské letiště jsme dorazily opravdu s předstihem, tedy o hodinu a půl dříve, než otevřeli odbavovací přepážku. Samozřejmě všude byli cringe lidé, kteří se snažili procpat k odbavení co nejdříve, zkoumali, jak moc jim to na pasech sluší nebo dělali trapné vtipy o městech na informační tabuli (ty vtipy byly tak trapné, že nepřišly vtipné ani mně). V 18:00 jsme již byly v duty-free zóně a já už zkoumala, kde je klavír. Poté, co si Míša koupila frappé, se jí mě zželilo a na netu mi našla umístění klavíru. Ovšem velké zklamání; bylo šílené rozladěné a jediná tónina, ve které šlo hrát, byla C dur. Zahrála jsem si tedy Falling Slowly (bez pár not) a pak jsem to vzdala.
Na cestu do letadla jsem si koupila dva croissanty (jeden za 49,-) a slaný mix od Bohemia (za 63,-). Cestou nás minulo několik rodin dobíhajících své letadlo a tým hráčů házené v červených dresech. Během čekání u gatu Míša zjistila, že se filmy, kterými jsme si plánovaly zkrátit let, nestáhly, tudíž se narychlo pokoušela stáhnout alespoň nějaké offline hry pro sebe. Já si stáhla pár knih, včetně Tracks. Ukázalo se, ze červení házenkáři letí do stejné destinace.
Naše letadlo vzlétlo kolem osmé večer, já u okénka, Míša uprostřed a vedle ní mladá cizinka. Tracks jsem po sedmé stránce vzdala, slova neměla mezery a já neměla nervy. Let byl na můj vkus dlouhý, přestože šlo o necelé 4 hodiny. Chyběl mi ten film, karty a internet. Naštěstí tu pořád byl Wattpad a písničky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
22:12 místního času jsme konečně přistály. Z letiště se nám podařilo vymotat pomocí červených házenkářu, kteří se podle Míši stali na chvíli našimi průvodci, protože "místní vědí, kam jdou". Hned před letištěm se mi utrhlo poutko od kufru. Nejprve mě to rozesmálo, ale na druhou stranu tím můj mazlík zakřičel, že chce do důchodu.
Do Portely (našeho prvního Airbnb) nás odvezl Uber. Hned po nastoupení začalo v rádiu hrát The Reason, písnička, kterou jsem měla v plánu hrát i zpívat u klavíru. Inu příště. Cesta na naší adresu (R. Pedro Álvares Cabral 9) trvala necelých 14 minut. Na první pohled mi ono sídliště připomnělo domečky z lega, nedokážu přesně popsat čím. Na každém okně byly venkovní rolety a zvonky působily jako staré hračky pro děti.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pán, který nás ubytoval, byl starý, působil mile, ale mluvil tiše a rozuměla jsem mu každé druhé slovo. Představil nám náš pokoj, ukázal koupelnu, předal klíče a popřál dobrou noc. V pokoji byla manželská postel se společnou přikrývkou (prostěradlem) a karafa se studenou vodou (orosená). Tu jsme ihned využily a připily si na úspěšný pobyt. Já se odebrala do sprchy, Míša hned po mně. Během převlékání se do pyžama jsem uslyšela venku povědomý zvuk tříštícího se skla. Hodiny ukazovaly 23:45. Podívala jsem se tedy z okna, abych se přesvědčila o tom, že v Portugalsku opravdu jezdí popeláři kolem půlnoci. Jev jsem si natočila. Před spaním jsme ještě shlédly první epizodu Hannah Montany a krátce po jedné hodině ráno jsme konečně šly na kutě.
