Míša je naprosto příšerný nocležník. Neustále se převaluje, roztahuje se po mé půlce a ke všemu se převaluje na mě. Pokaždé se její ruka opírala o tu mou nebo se její prsty protáhly pod můj loket. Byla jako bumerang, vždy jsem jí odstrčila, ale vrátila se. Alespoň že nechrápe. Budík nám opět zazvonil v půl deváté. Já se odebrala do koupelny, kde byl příšerný smrad. Někdo z našich spolubydlících nespláchl (a že bylo co splachovat). Se zaťatými zuby a štětkou jsem se o to postarala a rozhodla jsem se umýt si hlavu. Teplá voda stále netekla, tudíž jsem se zcela probudila.
V deset hodin jsme opět pěšky vyrazily na autobus přes most a z Marquês Pombal metrem na Baixa Chiado. Zde nám padl do oka automat, který byl přeplněný ledovou kávou v kelímcích. Míša si koupila jeden, který se zasekl, poté se ho snažila vyprostit druhým, který sice vypadl, ale ten první ho stále blokoval. Nakonec se to povedlo vyprostit mně. Venku jsem zahlédla stařenu hrající na melodicu, moc dobrá v tom nebyla. Došly jsme pak ke kostelu São Nicolau a na přání Míši jsme vystály hodinovou frontu (která ovšem rychle utekla) na výtah Santa Justa. Za zvuku buskera hrajícího na valchu jsme ve 12:53 (s pomocí nové Lisboa card) vyjely vzhůru. Ironií bylo, že horní část vyhlídky byla dočasně uzavřena, tudíž jsme se pohledem na město ze shora kochaly jen z mezipatra.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po schodech jsme poté došly k archeologickému muzeu, což bylo zase mé přání. Při vstupu se nám naskytl pohled na ruiny kostela, ze kterého zbyly jen klenby a zdi. Ve vnitřní expozici byly nálezy a poprvé v životě jsem také viděla mumie - dvou dětí z předkolumbovské doby. Já i Míša jsme se shodly na tom, že je to jedno z nejhezčích muzeí naší výpravy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cestou na metro jsme se ještě zastavily v Basilica of Our Lady of the Martyrs a podívaly se dovnitř. Předchozí kostely se mi líbily daleko více, tenhle byl až moc vyzdobený. Metrem jsme pak jely na Cabo Ruido, mezitím mi volala Adélka. Oběd jsme si daly opět v McDonaldu, protože se nám nepovedlo najít nic lepšího a levnějšího (ať žijí fastfoody!).
Ve čtvrt na čtyři jsme stály frontu na lístky do Oceanário de Lisboa. Vlastně ještě o něco později, omylem jsem se postavila do řady za lidi, kteří si jen povídali (na což mě upozornila až Míša, které bylo divné, že nás z ničeho nic předběhlo 20 lidí). První expozice byla o mořských rostlinách a jiné zeleni. Poté jsme se přesunuly na projekci krátkého filmu o oceánu. Zde se mi líbilo, že si všichni sedli (či lehli) na zem pod obrazovky a jen se koukali kolem sebe. Finální expozice se točila především kolem hlavního akvária s rejnoky manta, žraloky, jedním měsíčníkem a jinými velkými rybami. Byli zde i tučňáci, mořské vydry (naprosto úžasná zvířata) a pohledy na akvária ze shora. Ve spodním patře byly klasicky medúzy, krabi, žáby, mořští koníci a ostatní rybičky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po oceanáriu jsme se šly projít vodní zahradou, kterou bohužel během naší návštěvy akvárií vypli. Já si sedla na lavičku k řece, kde jsem čekala na premiéru videoklipu Home Free. Když skončila, vydaly jsme se autobusem do Alfamy, kde jsme se podívaly na výhled a vyzkoušely jsme další dopravní prostředek - starou tramvaj. Tou jsme popojely před kostel svatého Vincenta. Odtamtud jsme došly zpět na autobus, který nás odvezl k Pink street. Ani jsem si to tam nevyfotila, protože mi to přišlo moc mainstream (#pozér), ovšem ideální pro Instagramy a Tiktoky.
Domů jsme se dostaly jako obvykle - autobusem přes most, pěšky kolem baráků, před kterými posedávaly místní rodiny a děti hrály fotbal. Ve 21:30, tedy v čase návratu, jsme se navečeřely a hned poté jsem měla další hovor s Adélkou. S Míšou jsme dopily broskvové víno, já si opět namazala záda jogurtem, smyla je sprchou (tentokrát vlažnou), a spát jsem šla okolo 0:40.
