Podvol se mi! (Loki ff)

Jinotaj

Po pár dnech, kdy jsem jen ležela v pokoji a apaticky přemítala nad tím vším, co se doteď událo, jsem toho najednou měla dost. Potřebovala jsem se sebou něco dělat. Nemohla jsem se celou dobu jen litovat a hroutit se z něčeho, co stejně nezměním. Taková jsem nikdy nebyla.

Kdyby mi někdo ještě před týdnem řekl, že budu žít v paláci, a ještě k tomu v jiném světě – asi bych se tomu zasmála, ale teď to byla prostě realita, ve které se musím naučit žít.

Přestože jsem trochu obávala, že tam někde narazím na Lokiho, o což jsem opravu nestála, odvážila jsem se vyjít ze svých komnat a následně sešla po kamenných schodech do nižšího patra.

Cestou jsem potkávala služebnictvo či stráže v lesklé zlatavé zbroji. Nikdo mi však nevěnoval sebevětší pozornost. Když jsem se blížila k velké, dvoukřídlé bráně, bylo mi jasné, že vede ven z paláce. Prošla jsem jí a následně i nádvořím a chvíli se zastavila v zahradách.

I přes to všechno jsem musela obdivovat krásu místního porostu. Cesta zahradami vedla skrze zastřižené aleje stromů, jejichž květy měly zvláštní nafialovělou barvu. Bylo hezké být po takové době na čerstvém vzduchu a slunci, které příjemně hřálo.

Kroky mě unášely dál zahradami, které se na jihu otevíraly do širé pláně. Tráva tu byla měkčí, vzduch čerstvější. Došla jsem až k nízkému dřevěnému plotu, kde se v dálce pásli koně. Najednou jsem měla pocit, že tady se dá dýchat.

Vypadalo to tu jak v nějaké pohádce. I když jsem si to nechtěla přiznat, krásou Asgardu a jeho jinakostí jsem byla ohromena. Přistoupila jsem k ohradě a pozorovala je. Bylo jich tam hned několik a vypadali tak spokojeně. Nedaleko za ohradou na ně dohlížel nějaký starý muž, nejspíše štolba.

Koně byli nádherní. Skláněli své dlouhé krky ke trávě, kterou se pásli. Opřela jsem se o dřevěné hrazení ohrady. Pohled na ně mě uklidňoval. Zvířata si mě vůbec nevšímala, až na jednoho černého koně, který stál blíže než ostatní.

Jeho srst se leskla pod paprsky slunce jako obsidián a dlouhá hříva mu splývala přes krk. Zadíval se na mě a nervózně zastříhal ušima. Pak udělal pár pomalých kroků mým směrem.

Nevím, co mě to napadlo, ale když došel až skoro ke mně, pomalu jsem k němu natáhla ruku. Kůň mě bez hnutí pozoroval, jako by zvažoval, jestli mi dovolí se ho dotknout. Když jsem ale už skoro položila dlaň nad jeho čumák, kůň zafuněl a ustoupil.

„Není na cizí lidi zvyklý," ozvalo se za mnou. Polekaně jsem se otočila a uviděla přicházet toho staršího muže, který ještě před chvíli byl s koňmi v ohradě. Stříbrné vlasy měl stažené do volného uzlu a tvář posetou četnými vráskami.

„Promiňte," řekla jsem a rychle od koně stáhla ruku. „Nechtěla jsem ho vylekat."

Muž se usmál. „To se nestalo. Jen vám nedůvěřuje. Patří našemu králi. Nikoho jiného k sobě nepustí, někdy ani mě ne."

Aha, pomyslela jsem si a podívala se zpět na toho koně. Jak si někdo, jako Loki, mohl získat důvěru tohoto zvířete? To muselo chtít hodně péče a... lásky. Něčeho, o čem jsem byla přesvědčena, že Loki není schopen. A přesto... tohoto koně si nějakým způsobem dokázal získat.

*

Zůstala jsem ještě chvíli stát u ohrady, než jsem se rozhodla vrátit se zpátky.

Cesta zpět vedla podél zahrad, jež směřovaly k paláci, který se přede mnou tyčil v celé své zlatavé, okázalé kráse. Prošla jsem mezi sloupy a při odbočování za roh jsem do někoho vrazila. Úlekem jsem vyjekla. Byl to ten blonďák, který stál vedle Lokiho, při odsuzování toho člověka.