Hříšné eso

8

WILDA: Kdes byl?

STAŘEC: Na procházce po okolí.

WILDA: Tak na procházce, jsi pryč už hodiny.

STAŘEC: Kochal jsem se, děvče. Všechna ta nádhera, to bílo - nechtělo se mi toho vzdát.

WILDA: Tak najednou si tohohle všímáš, zrovna když se ti to hodí. Já vím moc dobře, kde jsi byl. Avšak nemám jak to dokázat, a ty budeš stále jen zapírat, takový už jsi. Nezbývá mi, než to nechat být.

STAŘEC: Tak to nech být, však říkám ti pravdu. Do toho hostince už nejdu, na svoje jméno, na svoji smrt jsem ti to přísahal. Copak ani to ti k přesvědčení, nestačí? Ignoroval jsem tě, ignoroval všechno. Měl jsem k tomu své důvody, co si ale nechám pro sebe. Ty už teď však nemají váhu, jsem zpět. Nemáš po tom všem důvod mi věřit, ať už ti z očí do očí slibuju na cokoliv – na všechno, co mám. Jsi chytrá dívka, jeden tě jen tak neoblbne. To se mi na tobě moc líbí. Jsem rád, že jsi tak obezřetná, vnímavá a uvážlivá. Buď taková i nadále, bude se ti to tam venku hodit. Darebáků je na světě mnoho, leč já jím nejsem. Přede mnou nemusíš být opatrná, chci abys mi věřila. Protože teď už můžeš. Už jsme zase rodina, jedna krev.

WILDA: Rodina jen tak neodchází a zase vrací, jak se jí zachce. Takže už jsme jen krev, a to neznamená nic.

STAŘEC: Chyboval jsem, však nedělal jsem nic z toho úmyslně. Všichni máme dny, měsíce či roky - temné a samotné. Musíš mi odpustit, že i mně se nevyhnul ten krutý vichr smůly. Každý se s ním musí popasovat po svém, já se rozhodl tak učinit v tichu. Bojoval jsem sám se sebou, abych nemusel zranit milované kolem. Odešel jsem, abych tě ochránil, a k tomu je rodina.

WILDA: Takže na procházce?

STAŘEC: Na procházce.

WILDA: Tak dobře.

STAŘEC: Co je dnes s tebou, jsi jako bez života. Mluvíme pořád jen o mně, přitom ty očima prosíš o pomoc. O co jde, děvče?

WILDA: Jde o jednoho kluka.

STAŘEC: Tak o kluka, to tě trápí - láska. Řekni mi o něm, ať si ho představím. Nech mě pochopit, proč stojí za trápení.

WILDA: Už ses ním setkal; víckrát než jen jednou. Ječel jsi na něj pokaždé. On se tě lekl a začal utíkat opačným směrem. Možná proto se teď na mě ani nepodívá.

STAŘEC: Ten ubožák Percy. Vlasy má až do očí, každý kus oblečení od špíny, o číslo větší; kam chodí, tam sebou nosí problémy. Zrovna tento ti leží na srdci, to je zbytečné. Je nula, byl a bude. Že ty - pořádná a hodná - zamiluješ se do takového pacholka, a ještě kvůli tomu ztratíš úsměv. No proboha, snad myslel jsem, že víc ho nenávidět už nemohu.

WILDA: Není to chyba jeho ani moje. Ani tvoje, strýčku.

STAŘEC: Ještě aby.

WILDA: Láska není ničí chyba. Prostě se stane; na někoho pohlédneš a už to cítíš, takhle lehce. Nechtěla jsem to, vím jak v očích jiných vypadá. Však v mých je dokonalý.

STAŘEC: Srdci neporučíš, no ale teď by se ti to teda hodilo. Musí to být veliká věc, když ignoruje pověst, a dokonce i pohrdání.

WILDA: Zažils někdy takovou?

STAŘEC: Ano.

WILDA: Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl.

STAŘEC: Nerad o tom mluvím; nevím, zda bych byl schopen ti to převyprávět

WILDA: Zkus to.

STAŘEC: Teď?

WILDA: Teď to potřebuji nejvíc.

STAŘEC: Byla... byla opak od Percyho. Pravý opak. Moc chytrá, o všechny se starala, o všechno zajímala. Ten tvůj prevít jí nesahal ani po kolena. Veliká žena, veliká. Mnohem větší, než jsem byl já. Miloval jsem ji neskonale, až do doby, kdy-

WILDA: Kdy co?

STAŘEC: Kdy mne opustila.

WILDA: Za jiným?

STAŘEC: Ne, ne, to ne. To ani neříkej, to se jí nepodobá. Zemřela, zatímco jsem ji držel za ruku. Její výraz, vteřiny před smrtí, mám vyrytý v mysli a budu; až do doby, kdy umřu a vydám se za ní. Byla to jediná láska mého života. Taková, kterou nedokáže nikdo nahradit. Ani nenechám nikoho se o to snažit. Víš... lásku poznáš tak, že tě bude doprovázet všemi kouty tvého života, kterými se vydáš. Budeš ji nacházet všude, ve všem. Aniž bys po tom toužil; protože to bolí. Velmi úzce souvisí s obsesí, tak to musí být. Pokud toho chlapce vídáš ve svých snech, ve své oblíbené knize, v šálku čaje, v obloze plné hvězd, v temných a prázdných ulicích, v rachotivé hudbě i v pomalé a svůdné, když jsou noci plné či nudné, zda z tvých očí plných bolesti vyčaruje oči čisté a cudné, dá tvým okamžikům čas, když jsou temné a trudné, dá cestu krokům tvým, jež jsou scestné a bludné, a sám nepřestane kráčet, byť tvář mu rudne a naděje chudne, to je tvůj člověk. A dokud je tvůj, je i můj.