Hříšné eso

9

JEROME: Alexi! Otevři ty dveře! Vím, že jsi uvnitř. No tak, chci si jen promluvit. Alexi, otevři! Alexi-

ALEX: Budeš tu vyřvávat ještě dlouho?

JEROME: Neřval bych vůbec, kdybys rovnou otevřel.

ALEX: Nejradši bych neotevřel vůbec, ale stále jsem ještě člověk a nikdo mi ostudu dělat nebude. Zrovna ty jsi mi jí nadělal už dost.

JEROME: Takže jsem pro tebe jen ostuda?

ALEX: Ostuda jsi sám pro sebe. Lidé se vždy budou smát tobě, ne tomu vedle.

JEROME: Tak proč jsi otevřel?

ALEX: Rád bych zaspal.

JEROME: Myslel jsem, že spát nemůžeš.

ALEX: Děláš si ze mě legraci?

JEROME: Pouze tě cituji.

ALEX: Aby ses mi vysmál.

JEROME: To přátelé nedělají.

ALEX: Co ty víš?

JEROME: Určitě vím víc než ty.

ALEX: Opravdu?

JEROME: Však tě vidím před sebou. A ačkoliv to neříkám rád; neotevřel mi můj milý přítel. To ne, kdosi cizí tu teď stojí. A zarazil bych ho do země za to, že mi tě vzal.

ALEX: Jsem to stále já, nikdo cizí.

JEROME: Tak proč to tak nepůsobí, když se na tebe koukám? Oči bývaly jako to nejčistší moře či obloha bez jediného mráčku; teď vedou do hlubin toho nejhoršího v každém z nás. Srdce -, byť ve stínu samoty – plálo zářivým plamenem, teď zůstává na místě, ledové jako mráz. Mysl ti temní mračna bláznovství.

ALEX: Ne bláznovství, čáry. Čáry a magie.

JEROME: Takže bláznovství.

ALEX: Ne, nerozumíš tomu. Vše mi vysvětlil. Ten stařec, ten proklatý stařec mluvil pravdu.

JEROME: O čem?

ALEX: O hříších. Řekl jsem, že jaký vešel jsem, takový z hostince odešel. Lhal jsem ti, Jerome; lhal jsem i sám sobě. Od první chvíle, co na stůl položil poslední kartu, cítím neskutečnou tíhu. Hoří ve mně jako plamen a všechno uvnitř mrzne. Umírám, příteli; topím se. Takže ano – jsem to já -, ale zanedlouho už nebudu.

JEROME: Ta dívka-

ALEX: Je mrtvá. Však ne mojí vinou.

JEROME: Zabil ji on.

ALEX: Totiž... tady ne.

JEROME: Tak mě pusť dovnitř.

ALEX: Na pár minut.

JEROME: Proč máš zdi prázdné?

ALEX: Vždycky tak byly.

JEROME: Měl jsi tu obrazy. Skoro všude visely obrazy, kde jsou?

ALEX: Sundal jsem je.

JEROME: Ale proč?

ALEX: Nechtěl jsem se na ně dívat.

JEROME: Byly na nich nádherné výhledy. Takové, s kterými se mnoho lidí pouze touží setkat. Měl-

ALEX: Nechtěl jsem se na ně dívat.

JEROME: Teď už víš, jak to doopravdy bylo; že nejsi vinen. Můžeš je zase vrátit zpátky.

ALEX: O jeden jsem přišel, ano.

JEROME: Takže jsi přišel o všechny.

ALEX: Ani zdaleka.

JEROME: Který ti zbývá?

ALEX: Oba dva.

JEROME: Ne, ne-

ALEX: Požádal jsem ho o další hru; a prohrál ji. Vědění, že jsem se ničeho nedopustil, nic nezmění. Ty hříchy už mám v sobě. Jediná má šance je hrát - ať už vyhraju nebo prohraju – nic jiného mi nezbývá. Nic jiného zkusit nemůžu.

JEROME: Toho chlapa nikdy neporazíš. Pokud dokáže jen tak na potkání rozdávat bolest – a nebojí se o ni hrát - je více než logické, že si dá pozor, aby nikdy neprohrál. Nosíš v sobě pouze dva hříchy, on má v sobě celý svět. Neriskuj zbytečně, nakonec toho budeš litovat.

ALEX: Cože?

JEROME: Musím to opakovat?

ALEX: Jak o tom víš?

JEROME: O čem?

ALEX: Že má v sobě všechny hříchy světa. Nikdy jsem ti to neřekl.

JEROME: Já jen... působí tak. Vypadá na to.

ALEX: Jerome, jak to víš?