Hříšné eso

5

ALEX: ,,Tolik řečí bylo, vyhrál jste. Zastrašovaní vzejde jako naprostý vtip, když se nakonec nic nestane, viďte? Následky, o kterých jste tak básnil, necítím. A že nepoznám úsměvu, koukejte, jak usmívám se teď před vámi. Že k vám si už nesednu, na to vemte jed, je vám souzeno být sám. Že o hříchy, a že to mám brát vážně, že to něco znamená, jste blázen, čirý blázen. Nejraději bych vystoupil na stůl a přede všemi to vyřval, aby každý zde, i kdo zde není, věděl, co jste zač. Že s úsměvem už nikdy, já  směju se na vás, koukněte, jak se zubím."

STAŘEC: ,,Úsměv, je-li falešný, ne ze srdce vedený, proti rozumu se staví. Nehraj na silného, když úsměv, kterým okolí klameš, není pravý.

ALEX: ,,Abych necítil ten pach, jdu od vás co nejdál, snad i tam to nebude stačit. Chcípněte, tady u stolu o samotě, chcípněte sám. Ať zlo, co vnášíte, vrátí se zpátky vám.

JEROME: ,,Vrátil jsem se příliš brzo, já vím. Mluvíš tu s cizincem, však nevypadá to jako rozhovor příjemný, vztekem skoro červený jsi. Co se tu stalo, ani nepovídej, mám až moc na jazyku já. Pojď, jdeme odtud, už tu nechci strávit vteřinu času, co čas mi dá. Čerstvý vzduch ten je teď potřeba, dělá se mi mdlo z tohoto zápachu lidí."

ALEX: ,,Jsem rád, že v tomhle se shodneme, všude blázen, nikdo rozumný tu nechodí. Pojďme přivítat noc, cestou zpátky domů, řekneš mi, co se stalo, že tě tak rozzuřilo, proč tak moc."

JEROME: ,,Noční čas zase je nádherný jako včera, když jsme ho na tvé verandě opěvovali. Nikdy dřív jsem nad sebe tak často nekoukal, o tohle všechno jsem přicházel, tohle všechno přehlížel. Proč seděli jsme zavřeni v boudě s bezduchými lidmi, když sami hvězdy jsou nám cennější společností, než oni by kdy mohli. Pojď se bavit, pod Měsíc, o problémech a strastích, co provádějí oba z nás. Až řekneš vše a pohlédneš nahoru, zjistíš, že existují věci jako hvězdy, a to dělá naše vlastní trápení docela bezvýznamné, viď?" 

ALEX: ,,Tohle bys mi měl opakovat pokaždé, dokola a dokola, jakmile uteču z cesty. Je jednoduché zapomenout, že je svět víc, než čím se zdá. Je blázen každý, kdo hledí pod, a všeho nad se vzdá. Když je pro to tak krásný čas, začni povídat, je pro to vskutku krásný čas. 

JEROME: ,,Nechtěla mě, jako každá jiná. Není to tvá, ani její, však má je to vina. Mám strach, krev mi z něj bublá, mysl se mi temní, a já sám mizím někam, kde zůstávám sám. Kde se schovávám a strachy třesu, že mě někdo najde. Nikdo mě nesmí najít, nikdy."

ALEX: ,,Zase jsi nebyl, kým jsi?" 

JEROME: ,,Zase, Alexi, zase. Nedovolím si to, mé přesvědčení není natolik silné. Na pár sekund, možná, masku jsem shodil. Bez ní se mi ale tvář hroutí a já tu bolest nevydržím dlouho. Víc ti říct nemůžu, víc mluvit nehodlám, už zvládnu jen poslouchat a snad pochopit tebe. Kdo byl ten stařec? Co chtěl, jak mluvil, proč ses tak tvářil?" 

ALEX: ,,Že většího šílence jsem nepotkal, věř mi. Zahrajme si karty, povídal. Vyhověl jsem mu, však proč taky ne. O co chtěl hrát, co bylo v sázce, ani nezkoušej si tipnout. O hříchy, on řekl. O hříchy! Že já nevyprskl smíchy, jak jsem se držel. Málem jsem se mu do tváře vysmál, jak vyplašený kůň na mě hleděl, myslel to všechno naprosto vážně. Čistě pro mou vlastní zábavu, já si s ním o ty hříchy opravdu zahrál, a prohrál."

JEROME: ,,Prohrál jsi?"

ALEX: ,,Prohrál."

JEROME: ,,A co pak? Jak ses cítil?"

ALEX: ,,Jak jsem se cítil, na co se to ptáš? No normálně jsem se cítil, jako když hra začala. Říkám, hrál jsem se starým bláznem, ten hostinec je jich plný. Jsem rád, že můžu to o sobě říct a jsem hrdý na to, ani na vteřinu jsem myšlenkami nezavadil o možnost, že by to třeba mohla být pravda. Nechat se zbláznit bláznem, ještě na tom nejsem tak špatně."