Hasička s Diabetem

kapitola 5.

Danielle

Probudila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo a všude bílo. Jak já nesnáším nemocnice.

,,Dobrý den slečno White." Pozdravila mě doktorka.

,,Dobrý." Oplatila jsem jí pozdrav.

,,Jak vám je?" Zeptala se a posadila se na židli vedle postele.

,,Rozhodně líp, než včera, ale pořád se cítím strašně slabě." Odpověděla jsem.

,,To vám věřím, po tom, co jste si včera prožila. Donesu vám něco k jídlu." Zvedla se a odešla. Po chvíli se vrátila s rohlíkem, šunkou a máslem.

,,Tak. Povězte mi, co se včera stalo." Vybídla mě, když jsem dojedla.

,,No, tak, začalo to tím že jsme přijeli z hasičských závodů a začali vyklízet materiál. Naše vedoucí Klára, si mě vzala bokem a mluvila se mnou o tom, ať jednomu novému klukovi netajím to, že mám cukrovku. Když jsme skončili s tímto rozhovorem, šla jsem si sednout na fotbalové hřiště. Po chvíli přišel ten kluk a já ho poslala domů. Odešel a zanedlouho se tam objevil kluk, kterýho jsem tam viděla jednou. Fotbalista a je mu osmnáct. Říkal mi tak, jak je mi to nepříjemné a řekla jsem mu to. Když to udělal po několikáté, chtěla jsem mu dát facku, ale chytil mojí ruku a potom začal s takovými těmi narážkami na sex. Když už jsem se odhodlala, kopla jsem ho mezi nohy, sebrala si věci a běžela, co to jen šlo. Ale on se rychle vzpamatoval a doběhl mě. Udělalo se mi špatně a říkala jsem mu, ať mě pustí. Neudělal nic. Jen mě zatáhl do křoví, kde mě znásilnil a odešel. Jeho péro do mě doslova rval. Křičela jsem, ale bylo to k ničemu a sakra moc to bolelo. Zavolala jsem tomu klukovi. Adamovi. Ať přijde. Když přišel, vzal mě a odnesl k němu domů, kde zavolal na moje přání záchranku a dál už to znáte." Odpověděla jsem.

,,Dobrá. Říkáte tedy, že jste diabetik. Kolik vám je?" Zeptala se na další otázku.

,,Čtrnáct." Odpověděla jsem.

,,Je mi líto, že vaše poprvé muselo být takové. Ten váš Adam je tady. Chcete ho sem?" Položila další otázku.

,,Ano prosím." Odpověděla jsem.

,,Jo a vaše vedoucí měla pravdu. Měl by to vědět." Usmála se.

,,Paní doktorko. Víte, on studuje diabetologii a právě proto si nejsem jistá, jestli mu to říct." Oznámila jsem jí. Přikývla a odešla. Netrvalo to ani minutu a vešel Adam.

,,Ahoj." Pozdravila jsem ho.

,,Ahoj. Jak ti je?" Oplatil mi pozdrav a zeptal se.

,,Dobře, ale asi bych ti měla říct něco hodně, ale fakt hodně důležitýho." Zavřela jsem oči a po chvíli zase otevřela.

,,Mluv." Vybídl mě.

,,Vzpomínáš si na naše první setkání?" Zeptala jsem se. On jen přikývl. ,,A to jak jsi mi řekl, co studuješ a já se zastavila? Na to si taky vzpomínáš?" Zeptala jsem se na další otázku. Znovu přikývl. ,,Jak si řekl, co studuješ tak jsem se zastavila, protože já jsem jeden z diabetiků. Bála jsem se ti to říct. Odpusť mi to." Po tváři se mi skutáleli slzy.

,,To nic. Neplakej." Řekl a začal mě hladit po vlasech. ,,Neplakej." Utěšoval mě a přitáhl blíž k sobě.

,,Vážně ti to nevadí?" Zeptala jsem se.

,,Ne zlatíčko. Nevadí." Odpověděl a potom se ozvalo klepání. ,,Dále." Pozval člověka za dveřmi dál.

,,Neruším?" Zeptala se doktorka.