Danielle, neobyčejná čtrnáctiletá dívka, která miluje svůj sport a nenávidí svou nemoc. Danielle má nemoc, která se nazývá Diabetes Melitus 1.(prvního) typu. Zkráceně DM1.
Co když na jednom z tréninků potká kluka, do kterého se na první pohled zamil...
Ráno jsem vstávala už v šest, abych stihla být v sedm na hřišti. Chci tam být pro jistotu dřív. Hodila jdem do batohu inzulínová pera a šla se převlíct do černého trička s dlouhým rukávem, legín a černo bronzovýnch nike bot.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě jsem si vzala Adamovu mikinu a rozčesala si vlasy. Udělala jsem nízký culík a hodila hřeben do batohu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla jsem hotová a tak jsem pomalu vyšla. Když jsem došla na hřiště, bylo za pět sedm a už tu byla Klára.
,,Ahoj." Pozdravila jsem jí.
,,Ahoj." Oplatila mi pozdrav.
Začali jsme nosit materiál do vozejku. Céčka, béčka, proudnice, rozdělovač, přetlakový ventil, savice, koš a když už přišli kluci, tak i mašinu a gumu.
,,Materiál by jsme měli a teď rychle do aut. Danielle, Dominik a Dan do auta k Danovo kamarádovi, Adam s Romanem ke mě a Matyáš s Martinem k Aleně. Teď nasedat!" Rozdělila nás Klára. Upřímně, nechce se mi jet s Dominikem, Danielem a jeho kámošem.
Oba kluci jsou úchylnější a vsadím se, že jejich kamarád je úplně stejnej. I přes to, že se mi nechtělo, jsem do auta nastoupila.
,,Čau kočko." Pozdravil ten jejich kamarádíček.
,,Jmenuju se Danielle. Takže mi tak laskavě říkej, jinak to nedopadne dobře." Zavrčela jsem.
,,Sorry kámo. Danielle si potrpí na to, aby se jí říkalo jménem. Teď už jeď, nebo přijedeme pozdě." Omluvil se za mě Daniel. Ten jeho kamarádíček se konečně rozjel.
,,A jak se máš kočko?" Zeptal se ten Danielův kamarádíček, který se jmenuje Milan.
,,Milane. Neser mě. Ještě jednou mi tak řekni a opravdu ti jednu vrazím." Řekla jsem naštvaně.
,,To ti to vážně tak vadí?" Zeptal se.
,,Ano vadí. Mám nějaká pravidla, kterých bych se ráda držela." Odpověděla jsem.
Po patnácti minutách jsme dojeli na místo. Nehodlala jsem na nic čekat a vystoupila jsem.
Na cestu zpátky chci jet někde jinde. Když Klára zaparkovala, začali jsme tahat materiál. Postavili jsme altán a dali pod něj stoly a lavice.
