Danielle, neobyčejná čtrnáctiletá dívka, která miluje svůj sport a nenávidí svou nemoc. Danielle má nemoc, která se nazývá Diabetes Melitus 1.(prvního) typu. Zkráceně DM1.
Co když na jednom z tréninků potká kluka, do kterého se na první pohled zamil...
Ráno jsem se probudila v Adamovo obětí a přemýšlela nad tím, jestli jsem včera neudělala chybu, když jsem souhlasila s tím, že to s Jamesem zkusím.
Cítila jsem jak ze mě Adam sundal ruce a zvedl se z postele.
,,Dobré ráno." Popřála jsem mu.
,,Dobré." Popřál mi taky.
,,Co budeme dělat?" Zeptala jsem se.
,,Nevím Danielle." Odpověděl.
,,Jsem tu poslední den. Prosím, pojď něco vymyslet." Poprosila jsem.
,,Danielle, já nechci nic vymýšlet. Sbal se a odejdi prosím. Už tu nemusíš být, tak prosím jdi." Poprosil pro změnu on.
,,Myslíš to vážně?" Zeptala jsem se se slzama v očích.
,,Ano Danielle. Myslím." Odpověděl.
,,Fajn." Sklopila jsem pohled k zemi a s pláčem odešla balit. Ještě jsem si na sebe vzala modrý crop top s bílými proužky, černé džínové kraťasy a vansky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rozčesala jsem si vlasy, vzala kufr a odešla. Šla jsem hned do bytu, kde jsem jen odložila kufr a šla na hřiště.
Sedla jsem si jako vždycky doprostřed. Přitáhla jsem si nohy k hrudi, objala je rukama a hlavu položila na kolena.
Seděla jsem tam a brečela. Prý že tu pro mě vždycky bude.
,,Jsi v pohodě?" Zeptal se někdo. Poznala jsem ho. Byl to Štěpánův hlas.
,,Vypadám na to?" Odpověděla jsem mu otázkou.
,,Ani ne." Odpověděl. ,,Co se stalo?" Zeptal se a posadil se vedle mě.
,,Týden jsem bydlela u Adama a uvědomila jsem si, že k němu něco cítím, ale mezitím přišel James a zeptal se, jestli bych mu dala šanci a jestli s ním budu. Včera jsem mu odpověděla, že to zkusím a Adam mě dneska ráno vyhnal z jeho bytu. Chápeš to? Poslední den co jsem s ním mohla strávit sama." Odpověděla jsem.
,,To je mi líto." Řekl a objal mě. Mezitím se tam objevil James.
,,Co tu děláš!" Křikl na Štěpána.
,,Jamesi nech ho!" Vložila jsem se do toho.
,,Proč bych jako měl!? Objímá tě tady! Nemá na to právo!" Pořád křičel. Chtělo se mi brečet, ale udržela jsem to.
,,Právo objímat mě, má každej, kterýmu to dovolím, takže ho laskavě nech na pokoji!" Zakřičela jsem.
,,Danielle, jsi moje přítelkyně, takže se podle toho laskavě chovej a pojď!" Poručil.
,,Jestli jsem teď tvoje přítelkyně, tak zachvíli nebudu." Založila jsem si ruce na hrudi.
