Marshmallow (CZ)

-3-

„Je vůbec povolené veřejně vystavit fotku, kde vypadáme jak prasata?" Clare máchala školními novinami a četla si celý článek.

„Dáš mi to konečně přečíst?" Zeptala jsem se a ona mi ho laskavě podala.

Čekali jsme na Zacka, který měl každou chvíli vyjít z učebny španělštiny, ve které právě byl. Jejich profesorka to vždy dokázala protáhnout přes přestávku a Zack jí za to nesnášel. „Kvůli ní mi sežerou malí fakani oběd." Říkával.

Školní orchestr bude dne 19. 12. 2014 zpříjemňovat atmosféru maturitního plesu hudbou. Ptáme se právě Vás studentů o doporučení několika skladeb, které byste chtěli slyšet na maturitním plesu a zároveň Vás srdečně zveme na ples posledního ročníku naší školy. Bližší informace viz. Stránka 7.

Byli jsme na titulní stránce. Přes celou stránku byla vytisknutá naše společná fotka, která byla přibližně dva roky stará. Clare tehdy neměla rovnátka a na té fotce měla viditelnou mezeru mezi předními zuby. Zack držel saxofon a byl celý rudý, protože se ta fotka vyfotila, když zahrál dva tóny na saxofonu. Fotograf byl značně na spěchu. Já jsem měla v uších sluchátka a když se mnou Clare zatřásla, že se fotí, tak jsem se usmála s bonbonem marshmallow v puse.

Ta fotografie byla k popukání.

Zack se vyřítil z učebny a dal Clare rychlý polibek na tvář. Navlékl si druhý popruh batohu a rozeběhnul se ke schodům vedoucí do jídelny. „Umírám hlady! Vezměte ty noviny sebou!" Zavolal za sebou a kleknul si do dřepu, aby ho neviděl učitel.

***

„Vypadám jako Steve Grossman? Kéž bych měl stejně úspěšnou budoucnost jako on." Zasnil se Zack a na rozdíl od nás nezačal hulákat na všechny, že vypadá zvláštně. Steve Grossman byl jeho vzor. Saxofonista, který byl členem skupiny Milese Davise. Tuhle skupinu Zack nadevše zbožňoval a navyknul na to rovněž Clare.

„Pořád se nedokážu vypořádat s tím, že budeme hrát na našem maturitním plesu!" řekla nadšeně Clare. Mezitím, co jsem dloubala vidličkou do hrášku a sotva jsem do sebe něco dostala, i přes mé kručící břicho dožadující se stravy.

„Vy budete hrát." Opravila jsem ji tiše a rozkousala jsem hrášek na malé kousky.

„Neblázni! Bez tebe do toho nejdeme. Teda já rozhodně ne." Vyvalila na mě, i když věděla moc dobře, že se tam nemůžu nijak dostavit. A já jsem naopak věděla moc dobře, že ona tam chtěla hodně. Přesto se na mě vážně dívala a ani trochu se nepohnula.

„Já bez tebe taky nejdu! Neměl bych tam nikoho, který by mi dodával energii marshmallowama." Zavrtěl hlavou Zack a já se usmála.

Jenom jsem se usmála, protože jsem nemohla dát najevo, jak moc jsem byla smířená s tím, že tam nepůjdu. Nemohla jsem se vykašlat na dědu, protože on mě potřeboval víc.

***

V autě jsem si dala další bonbón a během cesty jsem snědla zbytek, který jsem si nechala v sáčku. Ťukala jsem do volantu melodii písně a pusou jsem naznačovala její slova. Vjela jsem do zatáčky, kde mě přivítala cedule s názvem odlehlé vesnice, ve které jsem už celý život žila.

Vystoupila jsem si z auta a poběžela jsem si otevřít branku od garáže. Zajela jsem dovnitř a vypnula jsem motor. Uslyšela jsem známé štěkání a otočila jsem se. Zlatý retrívr ke mně běžel po čtyřech a zanechal za sebou spoustu prachu. Vyskočil ke mně, když jsem se k němu sklonila a začal mi olizovat celý obličej.

Se zavřenýma očima jsem cukala ze strany na stranu a smála jsem se jako pominutá. Zvedla jsem se na nohy a z poličky v garáži jsem vzala psí žrádlo. Nasypala jsem mu plnou misku a podrbala jsem ho na srsti.

Vylezla jsem na střechu domu a po dlouhé době jsem se podívala kolem sebe. Neměli jsme žádné sousedy poblíž, protože zde bývala farma. Teď to byl obyčejný domeček uprostřed pastviny za lesem. Chovali jsme jedinou krávu, pro kterou si měl brzy přijet kupec. Byl tady Karl, náš pes, který stále aktivně běhal za holuby, kteří se tady občas usídlili.

***

„Copak tě trápí, holčičko?" Zachraptěl a já vzdychla. „Koukáš celou dobu na jedno místo, je mi jasné, že nad něčím přemýšlíš. To samé dělala tvá maminka." Usmál se.

Neuměla jsem lhát.

„Školní orchestr má vystupovat na maturitním plese, dědo." Řekla jsem potichu a on mě i tak slyšel.

„A v čem je problém?"

„Nemůžu tam jít. Nemám šaty. Neumím tancovat. Stydím se před studenty z naší školy."

„Podívej se do skříně." Ukázal a já tam došla. Otevřela jsem skříň a podívala jsem se s otázkou v očích na dědu. „Babiččina polička." Řekl a já jsem otevřela velkou krabici, která byla schovaná v poslední polici. Vyskočilo na mě spoustu fotek, alb, kazet a knížek. Vyndala jsem kazety, které jsem si chtěla dneska poslechnout.

„Úplně dole jsou šaty, ve kterých maturovala tvá maminka. Můžeš si je nějak upravit podle sebe." Vysvětlil a já odhrnula věci. Uviděla jsem světle modrou látku. Vytáhla jsem dlouhé šaty, které odkrývaly ramena a byly dlouhé. Šaty byly pokrývány několika malými vrstvami. A byly zkrátka kouzelné. Padla jsem dědovi kolem krku a poděkovala jsem mu.

„Tancovat tě naučím, zbytek zvládneš i levou nohou. Jsi moc šikovná."

„Díky dědo. Opravdu moc." Řekla jsem tiše a uklidila jsem krabici.