Marshmallow (CZ)

-15-

Otevřel mi dveře jako správný gentleman a věnoval mi vřelý úsměv. Už bylo tmavo, ale nebylo pozdě. Něco po šesté hodině. Vstoupila jsem do restaurace a rozhlédla se kolem. Hrála ztlumená příjemná klasická hudba a polovina stolů byla prázdná. Nikdy jsem v této restauraci dříve nebyla. Byla na opačném konci města, než jsem bydlela já s dědou. Stejně jako Treyův dům.

Vybrala jsem nám místo u skleněného okna s místy přesně pro dva. Z okna jsem viděla procházející lidi, na které svítily pouliční lampy. Ulice byly rušné a kráčeli zde lidi, vracející se z práce. Sundala jsem si kabát a pověsila jsem ho na židli. Trey udělal to samé a poté mi strčil menu.

Většina pokrmů byla italských, proto jsem zvolila boloňské špagety. Trey se usmál nad mou objednávkou a sám si zavolal těstoviny. Jelikož tam nebylo tolik nových zákazníků, měli jsme jídlo na stole vcelku rychle.

„Ty jsi tady vyrostla?" Zeptal se ve snaze navázat konverzaci.

„Narodila jsem se kousek odsud a tady bydleli prarodiče, ale pak jsme se k nim přistěhovali, takže většinu dětství jsem strávila tady." Odpověděla jsem a celou dobu jsem si představovala, že Trey není arogantní a namyšlený, dělala jsem přesně, to co jsem imaginárně slyšela od maminky. Dávala mu novou šanci. „Ty?"

„Narodil, vyrostl a strávil všechen svůj čas tady. Co máš v plánu po střední? Koneckonců, už se to blíží." Usmál se a strčil do pusy těstovinu napíchnutou na vidličce. Najednou jsem se hrozně soustředila na namotávání špaget na příbor a mezitím vymýšlela, jak odpovědět. Nebyla jsem si jistá, jak by vzal to, v jaké jsem situaci, přece jenom jsem ho naprosto neznala, mohl by to v klidu roznést, a proto jsem se rozhodla pro bezpečnější odpověď.

„Ještě nevím, zbývá ještě nějaký čas. Ty máš svou budoucnost naplánovanou do posledního detailu?"

„Podám přihlášku na uměleckou školu v Londýně, já vím, já vím, hrozně daleko odsud, ale to je přesně to, co bych chtěl – zmizet, co nejdál to jde. Kdyby to nevyšlo, tak budu pracovat v tátově firmě nebo možná si najdu sám práci někde jinde." Řekl sebejistě, jako kdyby měl tu budoucnost opravdu jistou a nic ji neohrožovalo. Na tu chvíli jsem mu to záviděla. Zakryla jsem to úsměvem a začala jsem jíst ještě rychleji.

„Hodně štěstí s přijímačkami tedy."

„Díky, tobě taky – asi." Nejistě se zasmál a utřel si koutky úst ubrouskem.

„Kde je tvoje vysněné místo, kam si nejvíce přeješ být – navštívit?" Změnila jsem téma a on se naštěstí rozpovídal o jednom hudebním festivalu, který se každý rok konal na Floridě (docela daleko), kde vždy vystupovala jeho nejoblíbenější skupina a nějakou záhadou vystupovala pouze na tomto festivalu, žádné jiné koncerty, festivaly, představení. Říkal, že by dal cokoliv, za to tam jet a potkat je naživo. Pak začal mluvit o Texasu, do kterého jezdí ob každý rok, kde si to zamiloval, protože se mu líbí ta příroda. Začal vyprávět o tom, jak si tam jednu dobu vydělával jako zpěvák v jedné hospodě a dostal docela dobře zaplaceno.

Tím jsem dostala jeden nápad, vydělávat si tím samým jako on. Mohla bych hrát na klavír, ale pak jsem ten nápad vyhodila z hlavy, protože klavír by nepřinesl nějaký úspěch, když už tak kytara nebo bubny, ale klavír není ono.

Pak se zeptal mě a já začala povídat o tom, že moje vysněné místo neexistuje. Seděla jsem tam a říkala jsem mu o tom, že je mi jedno, kde jsem. Nejlépe je mi vždy s walkmanem, to je můj reálný sen sedmého nebe – místo s hudbou. A poté je hlavním tématem hudba, a to jsme si teprve začali pořádně povídat. Dověděla jsem se něco o kytarách, on zase něco o klavírech, a zdálo se, že ho to opravdu zajímalo. Mluvili jsme a mluvili jsme, a ke konci byl ten pocit, že je to naprostý grázl pryč, prostě zmizel.

Smála jsem se, když mi vyprávěl jeho příhody, kvůli kterým mu praskly struny. Vyměňovali jsme si zábavné historky, občas jsme si prostě říkali texty písniček a broukali melodie skladeb, které jsme zbožňovali. Zkrátka jsem ten večer pocítila, že jsem zase ve svém hudebním živlu, že jsem potkala po dlouhé době nového člověka, se kterým si díky hudbě rozuměla. A ten pocit byl opravdu skvělý.

Když jsem pohlédla na hodiny, ukazovaly skoro deset hodin. Zděsila jsem se a v duchu jsem pomalu začala panikařit. „Měla bych jít, je vážně pozdě a děda o mě bude mít určitě strach." Zvedla jsem se a hodila jsem přes sebe kabát. Trey položil na stůl dvacet dolarů a vyrazil se mnou z restaurace.

Nadiktovala jsem mu adresu a zdálo se, že ji zná. Nepoužil navigaci, prostě vyjel na silnici s vysokou rychlostí a snažil se mě dostat domů. Nepanikařila jsem kvůli tomu, že bych se strachovala o to, že se o mě děda bojí, pravděpodobně se ani nebál, ale já se neskutečně bála o něj. Byl to ten pocit, že jsem na něj už několik hodin nedohlížela a možná zapomněl na své prášky. Nebo si nedošel na záchod? Nebo se mu stalo něco nečekaného. Nevěděla jsem. A to mě ubíjelo nejvíce.

Yeeeees! Vrací se mi psací nálada! ♥♥♥ Jupíjéj! :D -K