Marshmallow (CZ)

-5-

Zack a Clare kolem mě začali skákat radostí a házeli se mnou ze strany na stranu a usmívali se. Tenhle rituál prováděli už dobrých pět minut po tom, co jsem jim oznámila, že na maturitní ples budu moct.

„Hay, cítíš to? Je to vyřešeno! Za měsíc nás čeká největší událost za celých pár let, co jsme tady jenom umírali nudou!" říkala nadšeně Clare a silně mi tiskla ruku. Kráčeli jsme vedle sebe cestou do učeben. Neměli jsme hodinu společně, takže mě čekala jedna vyučovací hodina, která se jako obvykle netýkala ničeho zajímavého.

Strčila jsem si sluchátka do uší a stiskla jsem ‚play'. Rozezněla se pomalá klavírní melodie a já si zakryla uši vlasy, aby mě nepoznala profesorka. Opřela jsem si hlavu o ruku na lavici a volnou rukou jsem kreslila na čistou stránku bloku šaty. Zbýval sice měsíc, ale ani to mě neodradilo od návrhů šatů.

Nakreslila jsem si originál šatů a postupně jsem začala gumovat vrstvy. Ukousávala jsem konec tužky a smetla jsem zbytky gumy z lavice. Otočila jsem na novou stránku v bloku a čmárala jsem tam různé úryvky písní a noty. Do rohu papíru jsem nakreslila oktávu s notou ‚D' a dolů jsem kreslila různé texty.

Hudba je jako kyslík. Stejně potřebný k životu.

Napsala jsem nakonec, než zazvonilo na přestávku. Strčila jsem si blok do batohu i s tužkou a učebnicemi. Šourala jsem se za Clare do třetí učebny v přízemí. Vycházela po boku Zacka a zároveň se bavila s nějakým klukem. Měl ze stran kratší vlasy a na hlavě byly jeho vlasy o něco delší než ty postranní. Na sobě měl černé tílko a obyčejné džíny. Rozloučil se s Clare, když jsem přišla a odešel se sešity v rukou.

„To byl Jonathan." Vysvětlila mě i Zackovi, který očividně žárlil a mlčel.

„Hraje na bubny ve White Bulls. A říkal mi, že se jeho skupina bude snažit o to, aby na maturiťáku hráli oni a ne my." Řekla otráveně a přenesla si váhu z jedné nohy na druhou. Otevřela jsem pusu, abych něco pronesla, ale Zack mě předběhnul.

„To je pěkně nefér. Jako kdyby tuhle civilizaci bavila více rocková hudba, nebo co to hrají za špatnosti." Odfrknul si. „Užijte si tělocvik, děvčata." Rozloučil se s námi a políbil Clare. Odešel rychleji než obvykle. A dokonce běžel od nás.

„Žárlí." Řekla jsem suše a pomalu jsem šla k tělocvičně.

„Stejně nechápu proč. Jonathan nikdy nebyl zamilovaný a nikdy by to nezkusil na nedostupnou holku." Odpověděla a zavrtěla hlavou.

„Je v posledním ročníku a nebyl zamilovaný? Přitom je tak oblíbený? Usuzuju z toho, že je ve školní kapele."

„Nebyl." Pokrčila rameny.

***

„Marshall! Nauč se zatraceně chytat!" Křičela na mě spoluhráčka. Clare se vymluvila na své dny a pobaveně nás pozorovala. Hráli jsme volejbal a protihráčky vyžívali mé neschopnosti a tím pádem se zaměřovaly pouze na mě. Pokrčila jsem s nezájmem rameny a sklonila jsem se, abych si mohla zavázat tkaničky. Tělocvikářka mě pravděpodobně také neměla v lásce a odpískala hru. Zvedla jsem hlavu ve snaze pozorovat míč, ale ten už mířil přímo na mě.

„Aspoň, že mě pustila dřív." Řekla jsem v jídelně a dala jsem si do úst sousto masa.

„Tvůj pohled byl skvělý!" Rozesmála se Clare a začala mě předvádět. Udělala vyděšenou grimasu a pod pusou měla najednou tři brady. Koutky úst stáhla dolů a vypadalo to jako obrácený úsměv.

„Hele." Ohradila jsem se. Clare se zašklebila.

***

„Narovnej se, Hay." Řekl děda.

Pustil gramofonovou desku a upravil si kravatu. Stál si za tím, že si vezme smoking, aby vypadal slušně. I přesto, že vypadal slušně na každém kroku. Já jsem na rozdíl od něj měla na sobě obyčejné tepláky a zelené vojenské tričko po dědovi. Stáli jsme v mém malém pokoji a děda mě zaučoval.

Dala jsem mu ruku na rameno a nechala jsem ruku pokrčenou. Děda mě objal jednou rukou kolem pasu a stoupnul si ke mně blíž. Stál ode mě necelých padesát centimetrů. Usmíval se a lehce mě držel za druhou ruku.

„Dozadu, doprava, doprava, dopředu, dopředu, doleva, doleva. Á kolečko. Otočka a znova." Říkal a pustil gramofonovou desku od začátku. Z trubky začala hrát hudba a já zavřela oči. Jako večer se světluškami. Uvolnila jsem se a zaposlouchala jsem se do hudby. Sluch.

Jedna - Dozadu, dva - doprava, tři - doprava, čtyři - dopředu...znova. Boky. Hudba přestala hrát a já přestala snít. Otevřela jsem oči a dívala jsem se na dědu, který měl v očích hrdost.

„Pokud je něco v čem jsi opravdu stejná jako maminka i babička, tak je to láska k hudbě. Všechny tři při tanci zavíráte oči a v té chvíli - jako kdyby vám patřil svět. Posloucháš stejnou hudbu jako ony. Nezáleží na tom, jak moc moderní věci posloucháš, ale záleží na to, že posloucháš." Vyprávěl a z oka mu začala téct slza. Utřela jsem mu jí a dovedla jsem ho opět na křeslo.

„Cítím je. Všechny tři. I tátu. Cítím je vždycky, když slyším hudbu. Jako kdyby nás nikdy neopustili." Svěřila jsem se mu a objala jsem ho pevně.

„Holčičko. Oni nás opravdu nikdy neopustili. Vždycky tady jsou, když je potřebuješ. Hudba přichází ušima, ale zůstává tady..." Ukázal na srdce. „Vzpomínky zůstávají na tom stejném místě. Když se obě dvě věci setkají...Vražedná kombinace, Hay." Zachraptěl se smíchem.

Oba jsme začali vzpomínat.