Marshmallow (CZ)

-29-

„Je jedno, co slyšíš. Nejdůležitější je to, co cítíš, když to slyšíš." Říkávala mi maminka i babička. Zamyslela jsem se nad tím a nechala jsem si sluchátka na uších. Co jsem cítila? Nebylo to lehce vysvětlitelné.

Pustila jsem si Johnathanovu skladbu ještě jednou a plně jsem se soustředila. Naskočila mi husí kůže, když se rozehrály první tóny této skladby. Rozbušilo se mi srdce a celým tělem mi projela elektřina. Doprovázelo mě to po celou dobu skladby.

Jakmile jsem opět uslyšela hlas Johnathana z nahrávky, ucítila jsem obrovský knedlík dělajíc se v mém krku. Snažila jsem se porozumět tomu, co myslel tím, že když odejde, tak teprve ví určitě, že někoho miluje.

Doufám, že neměl v plánu odejít.

Nechtěla jsem, aby někam odcházel. Po všem co se stalo za těchto krátkých dvou měsíců, byl přece jenom moje hudební spřízněná duše. Někteří lidé si rozuměli mimikou, znaky nebo jednoduše telepaticky.

Jestli neexistovala hudební telepatie, tak jsme ji s Johnathanem právě našli.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by ke mně Johnathan cítil něco více, ale jakmile jsem se zamyslela zpátky, uvědomila jsem si, že jsem nad tím nepřemýšlela, protože jsem si toho nevšímala.

Johnathan byl vždycky s marshmallowny. Pozoroval mě svýma očima, jako kdyby se díval na něco, co nikdy neviděl. Vždy, když jsem ho viděla, oči mu zářily. Viděla jsem malinké jiskřičky v jeho očích. A vždycky věděl, kdy zvýšit hlasitost reproduktorů.

Jak jsem si toho nemohla všimnout?

***

Stála jsem po boku Claire se slzami v očích. Dívala jsem se na rakev, která ležela zavřená doslova u našich nohou. Kousala jsem si ret celou dobu, co jsem upírala pohled na dědovu rakev. Vzpomínky mi zatemnily celou mysl a já musela použít všechny smysly, aby mi neukápla ani jedna slza. Věděla jsem, že jakmile bych nechala jednu kapku dostat se na povrch, nepřestala bych brečet.

Musela jsem být statečná. Kvůli sobě.

Okolo dědové rakve jsem stála já, Claire, Zack a White bulls kromě Treye. Byli tady i nějací členové orchestru. Probíhalo naprosté ticho. Nepronajali jsme si nějakého speciálního člověka, který by promlouval ke všem lidem na pohřbu.

Johnathan si odkašlal „Marshmallow?" objevil se po mém druhém boku a ukázal dopředu. Vzhlédla jsem a nejprve jsem se podívala na Johnathana, který měl na tváři úsměv, ale v očích starost. Můj pohled zabloudil na místo, kam ukazoval. A opět jsem pohlédla na Johnathana, protože jsem nevěděla jsem, jak reagovat.

Pár metrů ode mě stál klavír. Opravdový červý lesklý klavír. Stála tam i židle. Pár metrů od dědové rakve tam stál opravdový klavír. A kolem nich se usmívali další členové orchestru, kteří Johnathanovi pravděpodobně pomohli se zařizováním. Zírala jsem na ten nástroj, který jsem tak hrozně zbožňovala a cítila jsem... nutnost tam jít. Jako kdyby mi všechny smysly říkaly, abych si tam sedla a zahrála pát tónů. Jako kdyby mi to říkali rodiče i prarodiče.

Přistihla jsem se, jak mi několik slz ukáplo na černé šaty, které jsem na sobě měla. Hřbetem ruky jsem si utřela vlhké tváře a následně jsem sevřela své dlaně v pěst, abych si dodala sílu, a aby mi nebyla taková zima.

Když jsem došla až ke klavíru, chvíli jsem se jenom dívala. Pozorovala jsem každičkou klávesu, každý milimetr dřeva a prohlížela jsem si celou sestavu. A pak – než jsem si sedla na dřevěnou židli – jsem se otočila čelem k Johnathanovi a padla jsem mu kolem krku. Sevřela jsem ho v objetí pevněji než naposledy a doufala jsem, že pochopí všechno, co jsem do objetí dala, protože to bylo více než jen vděčný objetí. Dala jsem do toho celé své srdce. Použila jsem všechnu svou sílu. Přesně jako to popisoval děda, ale tentokrát jsem nehrála na klavír. Byla jsem tam, a dělala jsem tu nejsprávnější věc ve svém životě. Johnathan byl pro mě jako nový druh hudby.

„Johnathane..." hlesla jsem mu do ramene.

„Nic neříkej. Jednoduše se soustřeď, Marshmallow." Dal mi polibek do vlasů a odtáhl se s úsměvem na tváři.

Sedla jsem ke klavíru a položila jsem všechny prsty nad klávesy, než jsem zahrála první tóny.

„Tohle je pro vás." Zašeptala jsem a začala jsem hrát noty k „Can't help faaling in love" od Elvise.

Byl to dědův moment, patřila mu jeho píseň. Z hloubi duše jsem si přála, aby spolu v tuto chvíli byli. Ať už byli kdekoliv. Měla jsem zavřené oči a snažila jsem se vzpomenout si na každou notu od této písně, úspěšně.

Chybíte mi.