Marshmallow (CZ)

-22-

Vrátila jsem se do Connorova pokoje a potichu jsem za sebou zavřela dveře. Lehla jsem do postele a cítila jsem se dobře. Konečně jsem necítila tu prázdnotu ve svém těle, respektive jsem se na ni nedokázala soustředit. Trey mě dokonale odreagoval.

„Nemůžeš spát?" uslyšela jsem Connorův hlas a lekla jsem se, protože jsem si myslela, že už spal. Zvedla jsem se do sedu a podívala jsem se na zem, kde ležel. Měl dokořán otevřené oči a na tváři mu pohrával čilý zářivý úsměv.

Úsměv jsem mu opětovala a zakroutila jsem hlavou. „Ty?"

„U mě je to normální. Většinou jsem vzhůru do tří do rána. Moje oči si zvykly na zírání na obrazovku. V tuhle dobu hraju, ale tentokrát jsem si to nemohl dovolit, když mám dámu v pokoji."

Pousmála jsem se nad jeho odpovědí.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se a v jeho očích jsem poznala, že věděl, o čem mluvil. Věděli jsme to oba. Povzdechla jsem si a lehla jsem si opět na záda.

„Děda byl poslední člen rodiny, který mi zbyl. Znamenal pro mě to jediné, když tady rodiče nebyli. Byl tak pozitivní, nemusela jsem chodit k nikomu jinému za radou nebo o podporující slova a moudra. A teď když odešel. Nevím. Vůbec nic nevím. Nevím co budu dělat, nevím co se stane, nevím jak se rozhodovat, nevím komu věřit..."

Svěřovat se naprostému cizinci se zdálo uvolňující. Jako kdyby to byla věc, která se jako jediná zdála normální. Cítila jsem, jako kdybych neměla, co ztratit, protože už jsem dneska ztratila všechno.

Po smutku přišel optimismus.

„Věříš Treyovi?" vyrušil mě a já se podívala na čistý strop.

Dlouho jsem neodpovídala, dávala jsem si načas, protože jsem si to chtěla pořádně promyslet. Byla to vlastně docela zajímavá otázka. Věřila jsem člověku, kterého jsem znala tři dny? Dokonce jsem byla schopná ho políbit, obejmout, být v jeho přítomnosti.

„Částečně ano." Odpověděla jsem nakonec, nejistá svou odpovědí.

„Dobře."

***

„Neví do čeho jde." Probudil mě hlas Connora v pokoji pode mnou. Zdi byly doopravdy tenké.

„Já toho idiota zabiju. A jeho koule prodám na eBayi." Zaslechla jsem Johnathana a poté hlasité bouchnutí dveří. Johnathan odešel z domu. Slyšela jsem nastartování auta a následný výjezd z garáže.

Teď jsem byla dokonale zmatená.

Nevěděla jsem proč byl Johnathan tak nahněvaný. Neměla jsem jediné tušení, o čem mluvili, ale mohla jsem jasně slyšet, že ať to bylo cokoliv, muselo to být dost hnusné, protože z Johnathanova dřívějšího chování jsem mohla vidět, že měl klidnou povahu.

Takovou jakou mívala babička.

Vteřinu na to, jsem uslyšela zvuk svého telefonu. Podívala jsem se na no

ční stolek hned vedle postele, kde stála malá roztomilá lampa. Natáhla jsem se celou váhou pro svůj telefon a podívala jsem se pozorně na identifikující číslo volajícího. Nerozeznávala jsem to číslo.

Telefon, který jsem držela v rukou mě doprovázel už pět let, kdy jsem ho dostala k narozeninám od rodičů. Tehdy jsem jim to tajně vrátila ze svého kapesného. Oni udělali něco dobrého pro mě, a já jsem jim to vrátila. Nakonec jsme byli přeci jenom všichni šťastní.

,,Marshall, prosím?" zvedla jsem sluchátko a zvedla jsem se z postele.

,,Jste vnučka pana Marshalla?" ozval se mužský hlas.

,,Ano, kdo volá?"

,,V závěti vašeho dědečka stojí, že Vám přenechává veškerý nábytek a jeho zbylé peníze z konta, což je dvacet tisíc dolarů. Rád bych se s vámi sešel a domluvil se na detailech."

DVACET TISÍC? !