Válečné reparace

Opět jsem si poposedla na tvrdé lavici, za poslední hodinu už nejméně třikrát a urovnala si pomačkáný hábit. Starší čarodějka, jež seděla vedle mě protočila panenky.
Tvrdé masivní dřevo lavice mi nedávalo moc možností pohodlnějšího sezení.
Omluvně jsem se na ni usmála a ona uhla pohledem. Nevšímala jsem si toho, stávalo se mi to často.
Po bujarých oslavách smrti Voldemorta přišlo rychle vystřízlivění. Lidé, kteří mě radostně zdravili se na mě ani nepodívali a já jim to neměla za zlé, všichni měli strach, že se vrátí.
U Merlina jak všichni vydrží nehybně sedět tolik hodin.

Po několika dalších hodinách a desítkách vyléčených jmen nás zbylo v místnosti už jen pár.
Místnosti zazněl drsný hlas soudce.

„Slečna Hermiona Grangerová, členka Zlatého tria.„
Konečně jsem zpozorněla a už se viděla venku z téhle ponuré místnosti, plné nervozity a strachu.
Muž za pultem si odkašlal a roztřeseným hlasem dokončil větu.

„Obdrží ve válečných reparacích rodinné sídlo Malfoy Manor."
V místnosti se ozvalo burácení hlasu a všichny pohledy se mi zvědavě upíraly do zad.

„U Merlina, co je to za blbost?"
Vykřikl nedaleko sedící muž, který ve válce přišel o polovinu ruky.

„V tom sídle ji mučili."
Vyjekla žena, která seděla vedle mě.

„Ministerstvo se tak rozhodlo, kvůli jeho hodnotě."
Šum v síni neustával a mě začalo hučet v hlavě.

„Je členka zlatého Tria."
Zakřičel někdo zpoza mých zad.
Soudce hlasitě zabouchal pěstí do starožitného pultu. Rána se rozezněla celou místností a všechny varovně umlčela.

„Ticho, už je rozhodnuto. Slečno Grangerová můžete jít do kanceláře podepsat protokol o převzetí rozhodnutí, děkuji."

Bezmyšlenkovitě jsem se zvedla a snažila se ignorovat pohledy všech v místnosti, které se na mě upíraly.
Jakmile se zavřeli těžké dveře hlasitě jsem vydechla a dala průchod všem emocím. Tohle nemůže být pravda, proč by to sakra dělali. Vytáhla jsem si rukáv hábitu "MUDBLOOD" stále se tam ta odporná vzpomínka vyjímala a hyzdila mi kůži.
Nebyla už tolik vyrázná jako prvních pár měsíců, ale stále tam byla vytvořená tam v tom příšerném sídle na Malfoy Manoru, v místě které sloužilo jako ústředí Voldemorta a ostatních smrtijedů a já bych v něm teď měla žít?

O týden později

Opět jsem se podívala do kalendáře a zkontrolovala datum. Opravdu dnes bylo 1. Dnes mě čekalo převzetí Malfoy Manoru, kterého jsem se celý týden od vyřčení soudu neskutečně obávala.
Vypila jsem uklidňující lektvar, který mi připravila Andromeda na noční stolek.

Připadalo mi, že brzy dostanu infarkt a srdce mi vyskočí z hrudi. Zapla jsem si poslední knoflík u košile a pokusila se na sebe v zrcadle usmát. Byla jsem mrtvolně bledá a opravdu jsem se necítila uklidněná.

Sešla jsem dolů do kuchyně.
Posadila jsem se ke svému místu u stolu. Na prostírání již byl položený čaj z kterého stoupala pára a ovesná kaše se skořicí, moje oblíbená.
„Dobré ráno."

„Dobré ráno. Mohla bys, prosím chvilku vzít Teddyho?"
Vlasy jí staly do všech stran a Teddy se vztekle propínal v náručí a natahoval.
Bez zbytečného protahování jsem malého převzala do náručí a Andromeda se na mě vděčně usmála.

„Celou noc jsi nespala Hermiono."
Prohlédla mě na první pohled a zaplétala si vysoký cop, její kudrnaté vlasy nebyly moc poddajné, ale i přes to ji to moc slušelo, až na ty kruhy pod očima.