Válečné reparace

Jen sen

Zbytek cesty z obchodu probíhal v naprosté tichosti. Stejně jako vrácení se zpět do Mannoru.

„Kde jsou všichni?"
Otočila jsem se na Draca. V domě bylo nepřirozené ticho a žádné známky po přítomnosti dalších osob.
Odložila jsem těžkou krabici na stůl a protáhla si ztuhlé svaly.

„Jeli přes noc k příbuzné, prý ti to Andromeda říkala u snídaně."
Odvětil Draco a nezapomněl si mě pochybně prohlédnout se svraštěným obočím.
Kdybych půlku snídaně neprospala možná bych si něco pamatovala.

Než jsem stihla odpovědět Draco zmizel jako pára nad hrncem a já zůstala stát sama v ponuré místnosti.

Krabice jsem zanechala na stole, pokud tu nikdo nebude nemají komu překážet. Přesunula jsem se do pokoje kde mě vítala bílá obálka.
Nezdržovala jsem se ničím a roztrhala obálku a vytáhla dopis. To písmo bych poznala kdykoliv.

Ahoj Hermiono,

Díky za poslední dopis, všichni tě moc zdraví a chybíš nám. Promiň, že píšeme tak málo, ale máme toho opravdu hodně.
Ron tu potkal Levanduli, pamatuješ si na ni ? Už není tak hrozná jak bývala a je docela fajn holka, travíme spolu všichni čtyři hodně času.

S láskou G.

Několikrát jsem přečetla dopis a nechala slzám volný průchod. Měla bych být ráda, že se mají dobře, že Ron randí s tou příšernou Levandulí, ale ne. Žárlila jsem a bolela mě byť jen myšlenka, že už tu pro mě nejsou. Žijí jiný život do kterého už nezapadám a nikdy zapadat nebudeme. Už když jsme byli jen my tři tak mě ze spánku budívaly děsivé sny o tom, že půjdu po ulici a potkám Rona nebo Harryho. Pouze na sebe zamavame a půjdeme dál jako staří známí.

(...)

Černé stíny táhnoucí se po ledových zdech hradu. Nepříjemný chlad prostupoval až do morku kostí. Hermiona si přitáhla hábit blíže k tělu a zpytovala svědomí, proč si nevzala teplejší svetr.
Tupý hluk vycházející zpoza rohu ji donutil zbystřit a tlumené hádající se hlasy rezonovaly studeným hradem.
Zády jsem se opřela o ledový kámen a opatrně nahlédla do tmy. Chvíli trvalo než jsem se ve tmě zorientovala. Ve výklenku byl opřený Draco a profesor Snape, který ho pevně svíral za kravatu a něco mu šeptal. Dracův vyděšený výraz v sobě nesl strach. V tom samém momentu se ze tmy vynořil Šedohřbet a hůlkou bez rozmyslu namířil na blondateho čaroděje.
„Avada Kedavra."

Vykřikla jsem a vyskočila ze stínu ihned jsem poslala proti nic netušícímu vlkodlakovi kletbu, ale bylo už příliš pozdě.

„Draco."
Můj vlastní bolestný křik se odrážel od prázdných zdí hradu.
Dracovo tělo bez života leželo na ledové zemi obličejem dolů, jako kdyby si ho příroda chtěla stáhnout zpět k sobě.

S trhnutím jsem se probudila. V uších mi zněl jen můj splašený dech, který jsem nedokázala uklidnit, kolem mě byla jen tma a hvězdy. Ty hvězdy třpytící se na stropě pokoje.
Dotkla jsem se tváří, abych se ujistila, že to jsem opravdu já, že to není další odporný sen.

„Grangerová, co se děje?"
Vedle postele se objevila silueta rozespalého Draco, aniž bych si všimla, že vešel do pokoje. Zírala jsem na něj více než by se dalo považovat za vhodné.

„Draco?"
Jako ve snu jsem k němu natáhla ruce. Sehnul se ke mě a nechal mě objat ho.
Nedokázala jsem se dál udržet, příval emocí byl silnější. Slzy mi stékaly po tvářích a smáčely mu pyžamo.