Válečné reparace

Obrtlá ulice

Zkontrolovala jsem hodiny. Za dvacet minut půl noc.  Je čas vyrazit.

Líně jsem na sebe navlékla červený pletený svetr od Molly, který mi dala jako Vánoční dárek v pátém ročníku. Měly jsme s Ginny stejný. Huńatý svetr z příjemné vlny mě vracel znovu do Bradavic. Zastesklo se mi po celé rodině Weaslyovych, ale primárně po Ginny a jejím přátelství. Zahnala jsem chmury a přes svetr si navlékla hábit.

Téměř neslyšně jsem prošla domem. Ponurá atmosféra temných chodeb se mi zarývala do kůže. Cesta k letaxu byla skoro nekonečná. Kdykoliv vrzlo prkno pod mými nohami musela jsem se zastavit. Dech jsem měla nepřirozeně hlasitý.

„Příčná ulice."
Zašeptala jsem do ticha a hodila hrst prachu pod nohy.

Z hábitu jsem si otřela zbytky prachu a rozešla se potmnělou ulicí směrem k Obrtlé.
Bylo až ironické, jak moc si obě ulice byly podobné. Přes den ulice plná smíchu a barev teď působila jako ulice mrtvých, naprosté ticho a chlad mi procházela až do morku kostí. Naopak, u Obrtlé se ozýval bujarý smích z kterého mi stávaly chlupy na těle. Stáhla jsem si kapi co nejvíce do obličeje a zachumlala se do hábitu. Jakmile jsem překročila pomyslnou hranici ulic její noční život mě pohltil plnými doušky.

Tříštění skla nedaleko ode mě mě donutilo cuknout s sebou. Podívala jsem se směrem odkud vycházel zvuk. Opilý muž vravoravým krokem zamířil za dalším. Ten po něm mrštil další láhev, která skončila jen pár centimetrů od mé nohy.
Přidala jsem do kroku a ignorovala veškeré dění kolem sebe. Uhýbala jsem všem z cesty a ignorovala volání lehkých děv, abych se k nim přidala. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Jít sem v noci byl horší než potkat Horského trola.

                                 ∆

Dveře byly rozevřené a já téměř vběhla k Rufusovi do obchodu. 

 „To se ti po mě tak stýskalo, beruško?" S hlasitým smíchem si mě prohlížel, liboval si v mém strachu, který ze mě přímo čpěl.

„J-já si jdu pro ty." Řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Já vím proč jsi tady. Nejsem krypl abych si nepamatoval na čem jsme se dohodli dneska odpoledne."
Zavřčel a diametrálně změnil tón.

Z kapsy jsem vytáhla 30 galeonů a 8 stříbrných srpců a roztřesenou rukou jsem mu je vysypala do dlaně. 

„Je to o deset víc. Snad to bude stačit."

Rufus se zasmál a otočil se k polici ze které vytáhl 6 kusů skleněných lahviček. Čtyři jsem poznala ihned podle barvy - bezesný spánek, ale další dvě mi byly naprosto neznámé. Rufus je vyskládal na poškrábaný pult do řady. 

„Bezesný spánek." Prsty ukazoval každou jednotlivou lahvičku.„Tyhle dvě jsou novinka, jedná se novou směs po který budeš úplně vypnutá." 

Jednu ampulku jsem vzala do ruky a proti světlu pouliční lampy ji prohlížela. Zelenožlutá tekutina nebudila dobrý dojem. 

„Chceš to nebo ne?" 

Surově mi vytrhl z ruky lahvičku a položil ji zpět na pult. Souhlasně jsem zakývala hlavou. Rufus  všechny lahvičky přesunul blíž ke mě a já si je začala skládat do kabelky.

„Děkuji." 

„To je všechno, beruško? Nechceš se mnou strávit nějaký čas?"
Jazykem si přejel laškovně přes žluté zuby a mastné vlasy si uhladil na hlavě. 

„J-Já spěchám, omlouvám se." 

Otočila jsem se na podpatku a vydala se do nejdále od tohohle šílence. Sama sobě bych nalhávala, že ho už neuvidím. Pravděpodobně se tu do týdne objevím znovu.

Dařilo se mi ignorovat dění na ulici a veselý hlahol i křik lidi kolem mě. Hlavu jsem měla sehnout a snažila se být nenápadná.
Tvrdý náraz na dlažební kostky a tupá bolest kolene mě dokonale probrala.
Nade mnou se skláněla mohutná postava.
„Koho nám to čerti nesou?"
Strach převzal vládu nad mým tělem a jediné co se jsem ze sebe vydala byl přidušený vzlyk.
„To není možné. Ty máš být."
Prudce se ke mě sehnul a sevřel moje hrdlo.
„V Azkabanu si chtěla říct?"
Huronský smích Šedohřbeta se rozléhal ulicí. Volat o pomoc tady by bylo naprosto bezvýsledné, většina lidí zde by mi ještě přihoršila.
Snažila jsem se kopat, nebo ho alespoň odstrčit, ale marně. Vzduch mi unikal z plic šmátrala jsem v kapse. Hůlky jsem se sotva dotkla.
„Mudlovská šmejdko."
Mrštil mnou na dlažbu. Koleno se mi pod nerovnoměrným náporem váhy bolestivě prohlo až jsem sykla bolesti.
Než jsem se stihla rozkoukat v kapse jsem už hůlku neměla.
Šedohřbet mě vytáhl zpět na nohy a bolestivě mě opřel o zeď.
„Pusť mě, sakra."
Snažila jsem se mu vykroutit, ale marně. Měl větší sílu a o tu teď šlo především.
„Co to tady máme?"
Ucítila jsem jeho horkou dlaň na svém kolenu jak postupuje výš po mém stehně.
Začala jsem zběsile kopat a křičet, teď už mi to bylo jedno. Hlavně tohle ne.
„Drž hubu."
Okřikl mě s vážností v hlase.
Plivla jsem mu přímo do obličeje, ale to jsem neměla dělat. Tvář mi bolestivě tepala a oči jsem nedokázala udržet otevřené, viděl jsem jenom tmu. Bolest mě zcela uzemnila.