Válečné reparace

U Tria

„Nějaké novinky?"
Zeptala se s pozvednutým obočím Andromeda, zatímco sledovala ladně poskakující čarodějku, která přihupsala do kuchyně.

„Vlastně ano."
Odvětila s obrovským úsměvem, který na ní v poslední době vídala čím dál tím méně.

Andromeda si na náznak, toho, že ji novinky zajímají více než čekala odložila knihu a židli si přišoupla blíže ke stolu. Mladší čarodějka se opřela o kraj stolu tiše zašeptala.

„Marvin mě pozval znovu ven."
Snažila se skrýt radost, ale nešlo to. Hned jak vešla do místnosti bylo vidět, že je něco jinak, celá zářila. Hermiona mistryně poker face, nikdy nedokázala schovat upřímnou radost.

„Kam půjdete?"
Hermiona ji nakazila svou pozitivní náladou, tak, že se musela také usmívat jako šílená .

„To ještě nevím, ale chce se mě zeptat na rodiče."
Nálada jí rychle poklesla na bod mrazu.

„Hermiono, ty znáš tolik témat k probrání, že když nebudeš chtít nepustíš ho ke slovu."
Pobavěně se na oko urazila a s úsměvem odtančila k lince kde si začala připravovat kávu.

„To od tebe není moc hezký."
Hrané naštvání ji moc dlouho nevydrželo. Potřebovala se svěřit s takhle radostnou událostí.

„Když tu byl naposledy vykal mi ač jsme si večer před tím potýkaly. Myslíš, že to bere jako chybu?"
Vypadlo z Hermiony zatímco si zaujatě michala lžičkou kávu.

„Spíš to bylo jen profesní chování před námi. V kolik hodin máte schůzku?"
Trochu se bála odpovědi aby Hermiona mezitím nestihla udělat nějakou hloupost.

„Kolem oběda. Respektive zve mě na oběd. A dopoledne si chci něco vyřídit ještě."

Andromedu odvolal pláč plačícího dítěte. Omluvně se na Hermionu podívala a zmizela do druhé místnosti, což mladší čarodějce nevadilo. Srkala kávu a bloudila dál ve svých myšlenkách. Pocit nervozity se mísil s nadšením. Nechtěla působit jako mladá poblázněná holka, ale jinak ji to nešlo.

Delší sukni dopla vysoko v pase a blankytně bílou košili zakasala za pás sukně. Vlasy nechala volně poletovat jen jim dala trochu tvaru. Slušelo ji to. S úsměvem si vzala hábit a vyrazila k latexu. Nabrala trošku prášku a zadržela dech napětím. Měl by na ní už čekat.

Když se dým rozplynul usmíval se na ní mladý muž.
„Kdybych nevypadal jako blázen, tak bych se tvé kráse poklonil."
Mrknul na ní spiklenecky a bez okolků si ji přitáhl k sobě a přátelsky políbil na obě tváře.

„Ješte jednu. Do třetice."
Než stihla cokoliv namítat Marvin ji dal další pusu.
„Byl jsem služebně ve Švýcarsku, tam je zvyk políbit se třikrát."

„Prý je tam nádherná příroda."
Kulatně přešla jeho kompliment a pokračovala v konverzaci.

„Jak jistě tušíš, přírodu jsem si moc neužil, ale co jsem stihl zahlédnout bylo krásné."

Hermiona přijala nabízené rameno a zavěsila se do něj, jako kdyby byli dávní milenci.

„Po válce se v Příčné otevřela restaurace u Tria. Byla jsi tam?"

Hermionu více zajímala téměř prázdná ulice. Potkali sotva pár kouzelníků, ale všichni na ně vyjeveně civěli. Nějakým způsobem byla zvyklá, na to, že ji lidé poznávají, že ji gratuluji a fandí, ale na tyhle opovohrujici pohledy kouzelníků, kteří by nejraději pouze čistou krev. Na to si nikdy nezvykne.

„Hermiono?"

„Ano, tedy ne. Nebyla jsem tam. Spíš se divím, že ještě není přejmenováná."
Marvin nebyl hloupý a vycítil změnu v jejím chování.