Válečné reparace

Nepřítel

Sevření povolilo a já se sesunula k zemi. Musím zůstat při vědomí. Opakovala jsme si a snažila udržet oči otevřené, ale viděla jsem pouze dva páry zabahněných bot.
Hlasy ke mě doléhaly jako z velké dálky.
Šedohřbet se s někým bavil, a v jeho hlase se zrcadlil strach.
„Ano, rozumím."
Slyšela jsem jen vzdalující se kroky v ruchu ulice.
„Co si tady, sakra dělala?"
Zavrčel známý hlas, ale kam ho přiřadit.
S velkou námahou jsem zdvihla hlavu.
Černý ošuntělý hábit, štíhlé tělo a ty vlasy. Platinově blonďaté vlasy, arogantní výraz a bouřkové oči, jež mě propalovaly jako tenkrát v Bradavicích. Zrcadlila se v nich veškerá nenávist ke mě.
„Zvedni se."
Poručil mi arogantním tónem.
Konečně jsem se trochu probrala a pokusila se postavit na vrátké nohy. Koleno mě zradilo a klopýtla jsem opět na ledovou zem.
„Dělej."
Zavrčel znovu, tentokrát bylo v jeho hlasu ještě víc nenávisti. Sledovalo nás několik párů očí.
Koleno mě neskutečně bolelo a cítila jsem teplou hustou krev, jak se mi propijí přes kalhoty.
Potlačila jsem slzy a postavila se na nohy vedle něj. Posměšně si mě prohlédl a beze slova se vydal směrem k Příčné ulici.
Celé tělo se mi třáslo, strachy a zimou. Hábit jsem měla mokrý z válení se po zemi. Kdykoliv jsem došlápla na pravou nohu bolest mi projela tělem. Přestala jsem zadržovat slzy a nechala jim volný průchod.

Pouliční lampy mi svítili na cestu, několik pobudů na mě zkoušelo zapískat, nebo po mě něco hodit, ale jakmile spatřili pár kroků přede mnou Malfoye vypadalo to, že z něj mají strach, jako kdyby procházel sám Voldemort.

Vyšla jsem z ulice a schovala se do prvního temného kouta v Příčné ulici.
Opřela jsem se o stehna a hlasitě vydechla. Slzy mi tekly proudem a já nemohla popadnout dech.
„Co jsi tam sakra dělala?"
Cukla jsem s sebou a zvedla uslzený pohled k Malfoyovi, který ke mě mířil hbitým krokem.
Pak mi to došlo podívala jsem se na kabelku z které tekly kapky.
Ne, to ne. Musely být rozbité.
„Máš štěstí, že jsem tam šel."
„Nečekáš snad, že ti budu děkovat."
„Asi bys raději trávila noc s Šedohřbetem."
Při vyřčení jeho jména se mi samovolně spustily slzy.
„J-jak to, že není v Azkabanu."
Hlas se mi třásl strachem a zimou.
Malfoy se na mě podíval nevěřícným pohledem a mírně zatřásl hlavou.
„Pojď."
Znovu jsem se postavila a bolest mi vystřelila do celého těla. Malfoy byl několik kroků napřed.
„J-já nemůžu."
Už jsem nechtěla předstírat, že jsem v pořádku. Nejsem v pořádku psychicky ani fyzicky. Bylo mi jedno, že mu ukážu svou slabost, opravdu už nemůžu.
S povzdechem se otočil a přešel zpět ke mě.
Klekl ke mě a vytáhl mi hábit do pasu. Prohlédl si krev, jež prosakovala přes látku kalhot.
„Chceš ke svatému Mungovi?"
Zeptal se bez jakéhokoli emoce v hlasu.
„Ne."
Odvětila jsem rozhodně. Andromeda vy mě zabila, kdyby zjistila kde jsem.
„Dej mi ruku kolem ramen."
Udělala jsem jak říká a jeho druhá paže se mi propletla kolem pasu.
Tiše jsme kráčeli prázdnou ulici a já se pořád ohlížela, zdali nás někdo nesleduje. Jsem vážně paranoidní.
„Taky doufám, že nás nikdo spolu neuvidí."
Procedil mezi zuby.
„Mně nejde o to, že nás uvidí spolu, ale.."
„Neboj se už, jsi tu se mnou."
Řekl otravně.
Nevím, zdali to mělo znít jako výhrůžka, nebo, že to je výhra.
„Malfoy Mannor."

Objevili jsme se v domě a mě spadl kámen ze srdce.
Malfoy mě nepouštěl, což mě opravdu překvapilo a pomohl mi až do pokoje.
„Něco ti na to koleno donesu."
Jakmile za ním zaklaply dveře sundala jsem si mokrý hábit a nechala ho sklouznout na zem. Posadila jsem se na postel.
Na obou kolenou jsem měla krvavé skrvny, avšak na tom pravém krev překryla modrou barvu kalhot, až skoro k botě.
Udělalo se mi mdlo, krev mi nevadila, pokud tedy nebyla moje.
„Slavná Grangerová se boji krve?"
Ozvalo se posměšně za mými zády.
„Přes kalhoty ti to asi těžko ošetřením."
Zavrčel a protočil očima.
„Ale to tu budu bez.."
Malfoy se natáhl k mému poklopci a ladným pohybem mi rozepl knoflík a stáhl kalhoty. Zůstala jsem na něj nechápavě civět.
„Víš Grangerová, viděl jsem horší věci než tvé kalhotky."
„Kdyby to tak nebolelo, tak bych tě kopla, Malfoyovi."
Z otevřené rány na koleni se valila krev. Odvrátila jsem pohled a snažila se myslet na cokoliv jiného.
„Co jsi tam dělala?"
Zeptal se zatímco mi čistil ránu. Nehty jsem zaryla do matrace a snažila se nevydat ani hlásku, ač to pekelně pálilo.
„To ti může být jedno."
Odsekla jsem.
„Takže bude jedno, když se na to zeptám Andromedy."
Jeho naprosto vyrovnaný tón a pohled, že je nad věcí mě přímo vytáčel.
„Zmijozelská podlost."
Zběsile jsem si začala šačovat kapsy.
„Nevrť se, sakra."
Kapsy byly prázdné.
„Já nemám hůlku Draco."
Vykřikla jsem zděšením.
„Pssst."
Vytáhl hůlku z kapsy svého hábitu a demonstrativně mi s ní zamával před obličejem.
„Něco za něco Grangerová. Co jsi tam dělala a pravdu."
Podíval se mi do očí a zdvihl obočí nepřirozeně vysoko, což působilo téměř komicky.