Válečné reparace

Čtení není jako snění

Odložil jsem knihu vedle sebe na postel a zadíval se na neklidně spící čarodějku po pravici.
Cukla s sebou a řasy se jí chvěly. 
Muselo se jí zdát něco nehezkého.

Opět jsem do ruky vzal knihu a začetl se do přípravy sílícího lektavaru.
Nevšiml jsem si, že monotónní oddechovaní nenahradil, rychlý neklidný dech.

„Draco."
Shlédl jsem na vyděšenou čarodějku, oči měla zalité slzami a celá se třásla.

„Co se děje?"

„J-já, tedy mě se zdálo.. vlastně nic."

„Ještě si lehni."
Hlavu zaklesla mezi moje rameno a krk a během chvíli byla opět ve světě spánku.
Vrátil jsem se knize, ale zvědavost byla větší a po pár minutách jsem ji opět odložil. Podíval jsem se do její hlavy.

Nácházeli jsme se v Bradavicích na nádvoří. Byla to poslední bitva, stáli proti sobě dvě strany. Byl jsem na straně BA a Voldemort mě volal k sobě, sledoval jsem matku jak mi naznačuje ať jdu k ní, ale zůstal jsem stá, všichni se na mě dívali jen jediná Hermiona přišla vedle mě a chytila mě za ruku. Otec zalapal po dechu a v jeho očích se zrcadlilo zklamaní. Opětoval jsem ji pevný stisk.

Než jsme stihli cokoliv udělat zazněl nádvořím  Voldemortův hlas.
„Avada Kedavra."
Odhodil jsem Grangerovou stranou a slyšel jen bolestný křik matky snoubící se s křikem Grangerové. Než jsem ztratil vědomí zelený paprsek zasáhl i ji a mrtvá zkácela se na moje tělo.

Pohladil jsem ji po vlasech a přitáhl si ji blíž do objetí abych alespoň trochu zmírnil její strach, zavrtěla se blíž a úlevně vydechla. Reálnost snu vyděsila i mě.
Vždycky byla spravedlivá a pro lidi co si to nezaslouží. Viděla v lidech jen to dobré a to je její prokletí.

Příjemné teplo jejího těla zároveň s klidným oddechovaním mě pomalu ukolébalo ke spánku.

„Auu."

Namáhavě jsem otevřel oči a vyhledal strůjce nepříjemného zvuku.
Grangerová se držela za čelo a vypadala opravdu příšerně.

„Bolí hlava?"

„Ticho."
Zaúpěla a lehla si opět na můj hrudník.
Po vteřině ji to došlo a celá ztuhla.

„Spala si tak celou dobu."
Uklidnil jsem ji.

Něco mi zakručela do hrudníku a nerozuměl jsem ji jediné slovo.

„Co?"

„Nemáš něco na hlavu?"

„Mám. Musíš mě pustit."
Hbitě se odsunula na druhou stranu postele a obličej zabořila do polštáře.

Polovina těla na který mi ležela byla téměř nehybná. Protáhl jsem si rameno a ze skříňky vytáhl dva lektvary proti kocovině, který jsem sám vymyslel a byl na ně náležitě pyšný. Jeden čas jsem ho potřeboval téměř denně.

„Vypít."
Podal jsem ji lahvičku nevábné barvy.

„Co to je?"
Otevřela víčko a čuchla si k tekutině.

„Fuj, to nebudu pít. Co to vůbec je?"
Domáhala se odpovědi s nakrabaceným čelem.

„Věříš mi?"