Válečné reparace

Souhvězdí Draka

I ve tmě jsem poznal, že na mě civí.
Těžká atmosféra momentu mě donutila zvednout se a zavelel k ústupu.
Její dlaň mi to však nedovolila. Vůči jejímu drobnému tělu mi dost neúměrnou silou tlačila do hrudníku, až jsem skoro propadl matrací.

„Tohle musí být tvůj pokoj."
Na každé slovo kladla zvláštní důraz.

„Proč Grangerová? Protože mi nic jinýho nezbylo?"
Zavrčel jsem kousavě. A nepotřeboval jsem ji vidět do tváře abych cítil její lítost vůči mě.

„Protože je to tak správné, vezmu si pokoj z druhé strany knihovny."

„Grange.."

Drobná dlaň mi přistála na rtech ve familiérním gestu mě umlčela.

„Bez námitek, už jsem se rozhodla. Až budu moc plně chodit přestěhuju se vedle."
Rozhodla a konečně mě přestala dusit.

„Hledám si byt."
Těžká atmosféra by se dala krájet.

„Proč?"

„Matka chce zůstat tady."
Odvětil jsem vyhýbavě.

„Neptám se na Narcisu, ale proč chceš jít ty?"
Zeptala se váhavě.

„Nejsi hloupá."
Posunul jsem se na kraj postele a svěsil nohy dolů. Ve tmě jsem šátral po zemi a hledal kalhoty.

Matrace se pohla pod váhou jejího těla a znovu jsem ji ucítil nebezpečně blízko u sebe. Neměl jsem rád tenhle typ fyzického kontaktu, veškeré mazlení, hlazení a podobný věci mi byly od dětství vytloukány do hlavy jen jako slabost.

Znovu jsem slyšel v hlavě slova mého otce.

Vřelý dotek a lásku potřebují jen ubožáci, co nemají rádi sami sebe.
Pak jen švihnutí jeho holí přes nahá záda.

Z bolestné vzpomínky mě vytrhl teplý dotek na stehně. Jakmile jsem si uvědomil co se děje setřásl jsem její ruku a postavil se.
Kalhoty jsem našel ve tmě odešel ke dveřím.

„Malfoyi, můžeš tu chvíli zůstat, prosím?"
Zase měla zem zlomený hlas plný bolesti.

„Ne."
Zabouchl jsem za sebou dveře a nechal ji samotnou v pokoji.

***
Mrzutě jsem otevřel slepené oči a zaposlouchal se do ticha noci. Zahrady Malfoy Mannoru byly nezvykle neklidné. Nahlédl jsem z okna ven.

Byla temná neklidná noc, vítr skučel a ohýbal větve vzrostlých stromů skoro až k zemi. Měsíc se schoval za temnými mraky a jemně osvětloval prostor. Něco mě zaujalo až v zadní části pozemku. Bylo tam něco, co tam opravdu být nemělo.

„Kdo to sakra je?"
Zamumlal jsem si potichu a v ruce si pohrával s hůlkou.

Sledoval jsem vratký pohyb né moc pohybově talentované osoby v dlouhém kabátu a kápi, která se snažila vylézt na strom.

Vítr si s osobou pohrával jako s hadrovou panenkou a ač se jeho nemilosrdným poryvům snažila čelit sotva to ustála.
Nechápal jsem proč leze na strom v tomhle škaredým počasí.

Další poryv větru byl tak silný, že roztřásl okenní tabulku.

„Do háje, co tam ta dělá?"
Vítr zfoukl Hermioně kápi a její kudrnatý vlasy by ji prozradily i na kilometry daleko.

Podíval jsem se na hodiny a přesně věděl co bude za pár minut následovat. Čarodějka se konečně vyhoupla na první větev a kabát za ní vlál ve větru.