𝐀𝐯𝐚𝐭𝐚𝐫 : 𝐎𝐞𝐥 𝐧𝐠𝐚𝐭𝐢 𝐤𝐚𝐦𝐞𝐢𝐞 - (Neteyam x Reader)

♒︎ 𝟓𝟖 - 𝐓𝐨 𝐛𝐮𝐝𝐞 𝐦í𝐭 𝐩𝐨 𝐦𝐧ě...

y/n - tvé jméno

-⎽__⎽-⎻⎺⎺⎻-⎽__⎽--⎻⎺⎺⎻--⎽__⎽-⎻⎺⎺⎻-⎽__⎽--⎻⎺⎺⎻--⎽__⎽-⎻⎺⎺⎻-⎽__⎽--⎻⎺⎺⎻--⎽__⎽-⎻⎺⎺⎻-⎽__⎽--⎻⎺⎺⎻--

Y/n Pov

,,Děkuji... 'teyam. Stále mám ruce a nohy. To, že čekám dítě, neznamená, že se nemůžu hýbat." ujistím ho znovu. Od včerejška se ode mně ani nehnul, a to jako doslova. Vážím si jeho pomoci a jeho panikaření je roztomilé, ale zvládnu se ještě postavit bez pomoci.

,,Promiň.." šeptne, když mu dojde, že opět přehání. Zavrtím s úsměvem hlavou a vezmu jeho ruce. 

,,Je to teprve pár měsíců. Zpomal. Jinak se jejího narození nedočkáš." zasměji se. Dotčeně nafoukne tváře a až teď se zamyslí nad mou poslední větou.

,,Kdo řekl, že je to holka? Jsem si sto procentně jistý, že to bude kluk." zabručel nesouhlasně a já rovněž rozhodnutá, zavrtěla hlavou.

,,JE to holka." oznámím mu sebevědomě. Neteyam si nespokojeně založí ruce a přivře oči.

,,... Budou to dvojčata.." vypustí ze sebe po chvíli. Vykulím na něj oči a on se rozesměje. Dvojčata. Jasně. Proč ne... Zatím, co se snažím vstřebat fakt, že to doopravdy mohou být dvojčata, Neteyam se ke mně přiblížil. Poslední dobou se usmíval čím dál více. Což i mě vždycky vykouzlilo úsměv na tváři.

Opatrně přiložil svou dlaň na mé břicho a koutky úst se mu ještě více zvedly. Něžně jej pohladil, kdy z něj nespouštěl oči. Byl šťastný a vděčný za to co měl, za to co bude mít. Pousmála jsem se a přiložila na ty jeho své dlaně. Koukl mi do očí a věnoval mi další láskyplný úsměv. 

,,Možná nevím pohlaví, ale vím, že bude mít tvé oči, tvář nebo bohužel povahu." poslední příklad řekl schválně a já se samozřejmě chtěla ohradit. Někdo to však udělal za mě. Oba jsme hned zalapali po dechu a s rozzářenými tvářemi koukli po sobě. Miminko koplo v pravou chvíli..

,,Vypadá to, že budu mít ochránce." zasměji se se zvednutou bradou jízlivě. 

,,To bude mít po mně. Bude to ten nejstatečnější a nejmocnější bojovník na světě." zazubil se Neteyam, klekl si a věnoval maličkému nepřímý polibek. 

,,Ngatsyìp yawne lu oer. (Miluji tě, maličký.)" šeptl k mému břichu s otcovskou hrdostí. S úsměvem jsem ho pozorovala, než ke mně zvedl oči. 

,,Už jsi přišel na to, jak to říct tvým rodičům, aniž by nedostali infarkt?" podám mu otázku zády k němu a když se dlouho neozýval, otočila jsem se na něj. Neteyam se s obavami usmál a já si povzdechla. 

,,Něco do té doby vymyslím." odvrátil se. Založím si ruce na hrudi a záporně zavrtím hlavou.

,,Nete, jdeme za nimi odpoledne, což je za chvíli. Nic nevymyslíš." řeknu mu pravdu, kterou si nechce přiznat. 

,,Já vím. Jen nechci, aby to vzali špatně." zavzdychal a otočil se na mě zpátky. 

,,Jsou to rodiče. Takové věci nejspíše vezmou špatně vždycky." povzbudivě ho krátce políbím a vrátím se ke své práci.

,,Připraven?"

,,Připadám si, jako bych šel na popravu." uchechtl se a upevnil náš stisk rukou. Potáhla jsem ho z naší Marui a rozešla se jejich směrem. Naše výrazy, značící obavu, byly k nezaplacení. Nakonec jsem se oba rozesmáli. Možná jsou to jeho rodiče, ale my za chvíli budeme taky.. Není třeba být nervózní..