Дело №17

Osm stehů

[Frey]

Poslední pohled na Pierce než odešel z místnosti skončil, a tak jsem se teď plně soustředila na může ležícího na lůžku. První co jsem musela zjistit bylo, jestli v raně něco nezůstalo. Opatrně jsem začala tlačit do okolí rány. Přes jeho zaťaté zuby byl slyšet tlumený vzdych bolesti.

Naštěstí v ní nezůstalo nic. Celé mé počínání muselo být velmi rychle poněvadž by jinak vykrvácel. Vzala jsem dezinfekci, kterou jsem vyčistila okolí rány. Na což reagoval chycením se kontrukce lůžka. Až teď jsem si všimla, že jeho levá ruka pochází z kovu. Nenechala jsem se tím vyvést z míry a navlékla chirurgickou nit na jehlu. Ještě před šitím jsem vzala umrtvovací injekci abych ho zbavila alespoň bolesti, kterou šití stehů způsobuje. Těsně před jeho kůži mě prudce a pevně chytil za zápěstí.

Podívala jsem se na něj. Jeho oči byli přivřené bolestí. "Bude vás to bolet ještě víc, když vám ji nedám." Přikývl. Brala jsem to za souhlas pokračovat. Zápěstí mi pustil. Musím přiznat, že měl sílu. Po injekci jsem přitiskla jeho kůži v místě zranění a započala první stech. Jeho obličej byl o něco méně plný křeči. Celkem osm stehů. Není to moc. Rána nebyla moc velká zato hluboká. Naposledy jsem vydezinfikovala ránu než jsem na ni dala vatový polštářek.

"Potřebuji abyste se posadil." Pomohla jsem mu a řekla mu, aby si držel vyhrnuté triko. Ránu jsem celou kolem jeho trupu obmotala obvazem. Měla jsem pocit, že se na mě během toho dívá. To nejhorší měl za sebou, avšak i jeho menší rány na obličeji jsem mu musela ošetřit. Jeho vlasy smáčené potem a krví jsem dala lehce na stranu. Přisunula jsem si k lůžku menší otáčecí židli. Vzala jsem do ruky opět lahvičku s dezinfekcí a pomalu mu čistila rány. Jednu měl na čele a druhou podél čelisti. Viděla jsem koutkem oka jak mě neustále pozoruje. Obě menší rány jsem mu následně zalepila náplastmi.

Sundala jsem si jednu rukavici a odešla ke dveřím za nimiž stáli oba vojáci, kteří neznámého muže přinesli. "Zavolejte Pierce, že je již ošetřen."
Jeden z nich odešel. Zavřela jsem dveře a pohlédla na může stále sedícího v jedné a té samé poloze na lůžku. Sundala jsem si i druhou rukavici a obě hodila do koše. Překvapovala mě ta přesná rovnost ve které neznámý muž seděl. Přešla jsem k němu a ze stolku vzala menší baterku. Teď už jen preventivně jsem mu posvítila do očí. Měl o něco širší zorničky než obvykle člověk má. Z tlumící injekce to určitě nebylo. nejspíš mu dali nějaké prášky na uklidnění, proto se zdál tak zamklý, avšak fyzicky se zdál již v pořádku, v rámci možností.

Při vrácení baterky zpět na stolek se otevřeli dveře a do místnosti vešel Pierce. Za ním vojáci, kteří následně odnesli může z lůžka pryč. "Doktorko Weilson. Věřím, že jste velmi diskrétní, a proto že vám věřím..." Podal mi jakousi složku.
"...nemusí se o něm dozvědět moc lidí a to že jste ho vůbec někdy ošetřovala."

Složku jsem si od něj vzala a otevřela ji. Jako první byla vidět fotka muže, který ještě před chvílí seděl na lůžku. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Byl bych rád kdybyste se o něj postarala. Bude to vaše priorita práce, samozřejmě vám dám čas, abyste si celou složku prošla."
"Dobře." Sice jsem stále nevěděla o co zcela jde, ale nenamítala jsem. "Vkládám do vás velkou důvěru doktorko. Znovu mě nezklamte." A bez jakýchkoliv dalších slov odešel. Se složkou v ruce jsem se posadila za svůj stůl a mírně se točila ze stany na stranu.