Дело №17

Silueta muže

[Steve]

Ta žena z té fotografie mi utkvěla na mysli. Měl jsem pocit, že by mohla být pro nás důležitá. Přece jenom měla očividně velmi blízko k Piercovi, což by se nám mohlo hodit. Natasha mi po nějaké době předala i její složku s informacemi.

Je to Doktorka a zároveň psycholožka. Pracuje pro Hydru dva roky. Je bezdětná a vdaná také není. Žije ve Washingtonu, kousek od Lincoln park. Vzhledem k tomu že je členem Hydry jsou její osobní informace velmi hlídané. Mám pocit, že by o Buckym mohla něco vědět. Zvedl jsem telefon z desky stolu a zavolal Samovi, jenž byl také ochotný mi pomoct s hledáním Buckyho.

"Tak co máš něco nového?" Ozval se hlas z reproduktoru, který nepochybně patřil Samovi. "Ani ne, ale potřeboval bych s něčím pomoct."
"Je to hodně ty ženský co?"
"Podle mě je důležitá. Byla tak blízko Pierce, něco musí vědět Same."
"Já ti nevím Steve. Není to už moc velký risk?"
"Jenom si s ní promluvíme toť vše."
"A nebo se to všechno posere."
"Tak pomůžeš mi?"
Chvíli bylo ticho. Z telefonu se ozývalo jen nepříjemné šumění.

"Kdy?" Byla jeho jediná otázka a já věděl že tím souhlasí. "Dnes večer. Sejdeme se na rohu Crourt street, v deset. Přijď v čas." Nečekal jsem na jeho odpověď a hovor ukončil. Zbývala mi půl hodina na to vše promyslet do posledního detailu.

[Frey]

Údaje ze zbytků stránek popisovali jen a pouze mazání paměti, které Barnes podstoupil po dobu celého projektu Winter Soldier. Ze začátku vše fungovalo jak mělo avšak čím víc jich podstoupil tím více si pamatoval. Zvyšovali mu dávky elektrošoků, které paměť poškozují. Což nepomáhalo.

Ze čtení mě až probral zvuk vypínače světel. Podívala jsem se na hodinky, které ukazovaly deset večer. "Sakra." Váhala jsem zda se mi ještě vyplatí jít domů nebo ne ,ale poslední dobou mi přijde, že Hydra už není tak zabezpečená, jako dříve a některé informace vycházejí ven, což by se dít nemělo. Raději zde už nepřespávám pro svoji bezpečnost. Také jsem kvůli tomu učinila rozhodnutí a požádal o zbraň. Piercovi to ze začátku přišlo zbytečné, ale i tak mi ji následně vydal a nosím ji všude při sobě.

Vzala jsem složku zamkla šuplík se složkami všech ostatních "pacientů" a odešla ze své pracovny.

Ulice k překvapení nebyly tak rušné. Došla jsem ke vchodu do bytovky, čímž se nade mnou ruzsvitilo menší světlo. Vešla jsem dovnitř a pokračovala ke svému bytu.

Chtěla jsem odemknout dveře, avšak ty se i bez toho lehce pootevřely. Rychle jsem popadla zbraň a namířila před sebe loktem jsem pomalu otevřela dveře. Byla tam tma, ale i tak jsem něco málo viděla. Pomalu jsem postupovala dál a prohlížela veškeré detaily. Došla jsem do obývacího pokoje kde stál podle siulet muž a něco si prohlížel. Odkašlala jsem si a tím získala jeho pozornost. Pomalu se otočil a ruce dal do obraného gesta. Stále jsem na něj mířila zbraní a pomalu sahala na spoušť.

"Přišli jsem si pouze promluvit."
Přišli. Takže jich je víc zamýšlela jsem se. Najednou se rozsvítilo světlo. Vedle mě stál muž tmavé barvy a mířil na mě zbraní tak jako já na muže přede mnou. "Teď pomalu položíš zbraň na zem a tu následně kopneš ke mně." Nic jiného než uposlechnout mi nezbývalo. Pomalu jsem se skláněla k zemi a pokládala zbraň na zem. Kopla jsem ji k němu a opět se narovnala. Přestal na mě mířit svoji zbraní a tu mou sebral ze země.