Дело №17

Rozhovor

[Frey]

Doufala jsem, že William vyřídil co měl a že se každou chvíli objeví Steve. Netrpělivě jsem stála u vchodu a sem tam se rozhlédla, jestli někoho jemu podobného neuvidím.

Po nějaké době jsem z dálky uviděla světlo blížící se velkou rychlostí směrem ke mně. Až když zaparkoval pod schody jsem podle stavby těla rozeznala Steva. Než jsem stihla k němu přijít vypnul motor a pomalu si začal sundávat helmu.

"Nastartuj a nech běžet motor." Řekla jsem a za těsnící pásky mu helmu opět nasadila. "Nechci riskovat, že tě někdo pozná a dá si dvě dohromady." Dodala jsem dřív, než by se stihl zeptat na důvod mého počínání. Celý náš rozhovor tlumil hluk nastartovaného motoru.

"Proč si se mnou chtěla mluvit. Stalo se něco Buckymu?"
"Trochu mu popraskaly stehy. Není to nic vážného, ale kvůli tomu jsem s tebou mluvit nechtěla."
"Tak o co jde?"
"Vzpomněl si." I přes tmavou ochranou fólii jsem viděla, jak se mu rozzářily oči nadějí.

"Ukázala jsem mu tvou fotku. Nebylo to poprvé co ji viděl, ale bylo to poprvé co řekl kdo na ní je."
"Vzpomněl si na mě?"
"Spíše jen přiřadil jméno k tváří, ale i to je velký posun k tomu ho z toho všeho dostat."

Lehce sklonil hlavu. Nebyla jsem si jistá jestli radostí nebo zklamáním. Přeci jen si na něj vzpomněl někdo kdo toho nebyl dlouho schopen. Na druhou stranu to neznamená že ví kdo je a co pro něj v životě znamenal.

"Ale je tu ještě něco." Hlavu před chvílí skloněnou k zemi opět vzpřímil a otočil mým směrem. "Pomalu mi dochází čas. Pierce bude za nedlouho chtít vidět výsledky. Nebude problém ho přesvědčit o tom, že se James vrací do své podoby Winter solidera, ale moc dlouho tomu věřit taky nebude."
"S tím počítám."
"A z vaší strany něco nového o čem bych měla vědět? Už víte jak to uděláte?"
"Pracujeme na tom. Zkoumáme celé plány Hydry. Každou místnost, každou pracovnu každý únikový východ, ale je to tam horší jak ve státní věznici." Lehce se uchechtl a já jeho trefné průpovídce narážející na rozpoložení celé budovy Hydry taky.

Koutkem oka jsem zahlédla muže procházejícího na druhé straně silnice, který si až podezíravě prohlížel naší konverzaci. Nenápadně jsem ukázala na onoho muže. "Řekla bych, že tady náš rozhovor končí. Kdyby se něco dělo dejte vědět."
"Jasně."

Trochu jsem odstoupila od motorky. Rogers se otočil a opět po něm zůstalo jen v dáli svítící červené světlo. V momentu co odjel i muž na druhé straně považoval dění na opačném konci silnice za nezajímavé a pokračoval ve své chůzí.

[Steve]

"Jseš tu dřív než jsem čekal." Přivítal mě Sam s touto větou. Provizorně bydlíme spolu v jednom malém bytě. Do doby než Buckyho "zachráníme".

"Moc dlouho jsme spolu nemluvili."
"A?"
"A?"
"No a co ti řekla. Chtěla s tebou mluvit a riskovat že vás někdo uvidí. Musela ti říct něco důležitého."
"Vzpomněl si na mě. Částečně. Což je i tak velký posun. Ale zároveň naznačila něco ve stylu že Pierce bude chtít mít svého voják zpět co nejdříve."
"Takže nás tlačí čas."
"Tak nějak."

Helmu jsem si odložil na stůl a místo toho z něj vzal notebook a sedl si k ostrůvku v kuchyni. "Ale divím se, že tě neposlala do háje s tím tvým plánem."
"Co tím myslíš?"
"No to že tím na čem teď pracuješ ji s největší pravděpodobností šoupneš do lochu." Nic jsem neřekl jen dál dával dohromady zbytek všech informací o Hydře.
"Steve? Steve! Nechceš mi..."
Zaklapnul mi notebook. Zase. To má teď nějak v oblibě?

"Ty si jí to neřekl!"
"Ne. Není důvod proč. Do žádného vězení nepůjde."
"Jak si tím můžeš být tak jistej hmm..."
"Zařídím to."
"Tak ty to zařídíš. Půjdeš s prokurátorem na kafe a řekneš mu, že si Doktorka Weilson nezaslouží jít do vězení?"
"Tak nějak."
"Tak nějak?!"
"Prostě to zařídím dobře?! A teď mě nech pracovat. Musím to konečně dodělat."
"Fajn jak chceš." Dal ruce do obraného gesta a odešel.

Vím, že bych jí to měl říct, ale Sam mi minulým rozhovorem nasadil brouka do hlavy. Co kdyby pak opravdu ze všeho vycouvala. To nemůžu dopustit.