Дело №17

Fotka

[Frey]

"Jak se cítíte?" Snad jsem čekala nějakou odpověď, které se mi nedostalo. "Když se mnou nebudete mluvit nebudu pak schopná vám pomoct Jamesi." Jen svůj zrak přesunul na mě a lehce naklonil hlavu. "Proč mi chcete pomoct?" Přisunula jsem si před něj menší stoličku, na kterou se následně posadila.

"Znám někoho a tomu někomu na vás velmi záleží Jamesi." Nepatrné odlesky v očích se mu objevovali při každém mém slovu. "Tohle není váš život. Udělali z vás někoho kým být nechcete." Odlesky v očích nabrali mohutnost a jedna slza mu stékala po tváři. "Pomohu vám ano. Za týden by vás čekala další neúprosná mise. Mám z vás do té doby opět udělat poslušného vojáčka co plní rozkazy, ale to neudělám. Utečete a tohle vše necháte za sebou."
"Jak vám může věřit?"
"Nemůžete. Ale jemu ano."

Přešla jsem ke svému stolu a ze složky Winter Solidera vzala fotku Steva Rogerse. Spolu s ní opět přešla k Jamesovi. "Tento muž stojí o vaší záchranu." Fotku pocházející z dvacátého století jsem přiblížila k němu. Pomalu si fotku z mé ruky převzal a bez mrknutí si prohlížel každý detail. "Tohoto muže jste viděl na mostě, ale mám pocit, že i vy víte, že to nebylo poprvé."

Z fotky na krátký okamžik svůj zrak přesunul na mě a zpět na fotografie v jeho dlani. "Nenutím vás abyste mi věřil, ale myslím si, že jemu věříte. I když si toho o něm moc nepamatujete."

Fotku mi vrátil a já opět přistoupila ke svému stolu abych ji vrátila na původní místo. Listovala jsem mezi stránkami složky a hledala tu, ke které fotka patří když... . "Steve." Řekl potichu, ale i přesto jsem slyšela jeho hlas řečený jméno jeho dobrého přítele z války. Narovnala jsem se v zádech a pohlédla jeho směrem.
"Jmenuje se Steve." Řekl v tu samou chvíli, ve kterou se střetli jeho oči s těmi mými.

Jeho oči plné bolesti se špetkou naděje, kterou v něm vzbudila vzpomínka na jeho přítele.

"Vzpomínáte si ještě na něco?" S touto otázkou jsem přešla k menšímu stolku u operačního lůžka na, kterém seděl James. "N-ne." Řekl až neslyšně a překvapivě i trochu bolestivě přitom co pozoroval každý můj pohyb. "Nemus..." Přerušila jsem vlastní větu když jsem si všimla menší krvavé skvrny prosáklé přes jeho triko. Začalo mi dávat smysl proč jsem v jeho hlase zaslechla bolestivý sykot. Rychle jsem se k němu otočila čelem a prsty chytila lem tmavě šedé látky.

Avšak ještě rychleji mě chytil za zápěstí. Svíral je velmi pevně ve svých dlaních. "Krvácíte Jamesi. Jen mě nechte vám pomoct." Pomalu pustil mé ruce z jeho sevření. Ty své opět vrátil podél svého těla. Vyhrnula jsem mu triko nad koncem obvazu a naznačila aby si ho přidržel.