I Love You

Potřebuješ radu?

Rebekah čekala na smluveném místě na svého protivníka. Těšila se až mu nakope zadek. Nebo jednoduše nepřijde, což ho v jejích očích potopí ještě víc. Tak jako tak vyhraje. A to bylo nejdůležitější. I když by z toho neměla takovou radost jako z porážky jeho výsosti.

,, Přišel jsi." Řekla překvapeně, když se konečně objevil. Bylo to dlouhé čekání, ale doufejme, že bude stát za to.

,, Omlouvám se za zpoždění. Měl jsem ještě nějaké povinnosti." Přikývla. Byla si jistá, že to nebyla pouze výmluva. Už poznala, jaký může Tristan být.

,, Upřímně, nečekala jsem, že přijdeš." Přemýšlel o tom? Ani chvilku. Rebekah se mu celkem líbila, jenže byla to hraběnka a na víc zapůsobila na jeho pána. Ten si to ovšem ani trochu nezasloužil.

,, Tohle bych si nemohl nechat ujít. Je Je málo žen, které chtějí bojovat a umí to." Tahle věta by měla jiný význam, kdyby vyšla například z úst jeho výsosti, ale to by si k ní nedovolil.

,, Mám to chápat tak, že si troufneš pouze na slabou ženu?" Stefan si nemohl pomoct a usmál se.

,, Znám tě chvíli, ale jsi cokoliv jen ne slabá." Neměl nejmenší tušení.

,, Myslím, že můžeme začít." Vzala meč že své pochvy pro něj a zdvihla ho do vzduchu.

,, Taky si myslím." Zvedl svůj meč a začal boj. Rebekah dala pár slušných úderů, ale on se jim všem vyhnul. Už teď šlo poznat, že jeho pána výrazně převyšuje. Najednou, sama nevěděla jak, jí Stefan držel meč u krku. Člověk porazil nadpřirozenou bytost. Sice své schopnosti moc nepoužívala, ale i tak to na ní zapůsobilo.

Kol nemohl přestat myslet na tu ženu, kterou potkal. Byla to stoprocentně čarodějnice. Žádnou od Ayany nepotkali. Mohl to být nehorázný problém, ale on se chtěl pobavit. Konečně mohl. Nebylo nic a nikdo, co by mu bránilo. Nejdřív však musel vymyslet plán. Nebo mohl jednat spontánně.

,, Co jste zač?" Mladá čarodějka k němu přišla sama. Proto se musel na plán vykašlat, jelikož žádný zatím nevymyslel.

,, Jsem Kol." Davina se zhluboka nadechla a tím doufala, že získá veškerou odvahu, která jí chybí. Nebála se jeho. Bála se toho, co je ,

,, Víte co myslím." Nebála se ho. To bylo zajímavé. Možná začne, až zjistí, čeho je schopen.

,, Zatím to nemá název, ale pokud chceš, ukážu ti, čeho jsem schopen." Možná to nebyl nejchytřejší nápad, ale měl moc velké ego, aby mu to došlo.

,, Dobře." Usmál se

,, Sedjeme se po západu slunce na okraji lesa a hradu. A neboj, neublížím ti." Přiblížila se k němu, že to vypadalo, že ho chce políbit.

,, Já vím. Nedovolím vám to." Začala od něj odcházet a nemohl se přestat divit tomu, já vypadá dobře, i když od něj odchází.

Nemohl přestat myslet na to, co mu řekla princezna. Jistě, nevěděla ani polovinu, ale zdálo se, že měla na lidi odhad. Miloval ji více než kohokoliv nebo cokoliv, ale to bylo, když byli lidé. Od té doby se toho hodně změnilo. Nebo to šlo jen víc napovrch.

,, Prosím, přestaňte." Ten hlásek byl slabý, že ho nemohlo lidské ucho zastihnout. Jenže on nebyl člověk. Vydal se za ním a našel tam obraz, který ho k jeho překvapení nepřekvapil.

,, Tatio." Žena se k němu otočila s ústy od krve. Ten pohled ho... Nedokázal najít správné slovo.

,, Vím, že to vypadá blbě, ale měla jsem hlad." Teď si byl naprosto jistý. Tohle nebyla Tatia, kterou miloval. Ta je mrtvá. Před ním byla jen její dvojnice, která necítila byť jen špetku viny.

,, My všichni trpíme hlady, ale to neznamená, že nás budeme ohrožovat." Bylo pro něj dost těžké se udržet, vůně krve se vznášela všude kolem.

,, O co jde? Jsme lepší než oni. Mohli bychom je bez mrknutí oka zabít." Chytila muže za tvář a jedním pohybem mu zlomila vaz.

,, To že můžeme, neznamená, že bysme měli." Tatia pustila tělo na zem a šla blíž k němu.

,, Chceš mi říct, že si nechceš dát ani doušek téhle lahodné krve." Naklonila se k němu a on musel zapojit každý zbývající nerv v jeho těle, aby tomuhle odolal.

,, Nezáleží na tom, jak moc to chci. Hlavně musím udržet svou rodinu v bezpečí. I když se ohrožuje ona sama." Věděl, že tuhle hru poctivě nevyhraje. Usmál se na ni a naklonil se k ní blíže. Položil ji ruce na krk a náhle se ozvalo hlasité křupnutí.

Niklaus přemýšlel. Niklaus a Caroline. Znělo to jako by to m sobě patřilo. Chtěl s ní být, ale nebyl si jistý, jestli jí dokáže dát, co chce. Věděl však, že odmítnutí to nebylo určitě. Mohlo to skončit špatně, což by nemělo vliv jen na ně dva. Caroline byla něco výjimečného. Skoro se nezměnila po své přeměně a pokud ano, tak k lepšímu. Bylo to obdivuhodné.

,, Potřebuješ radu?" Podíval se za sebe a našel tam princeznu. Nechápal, jak ta holka mohla být všude.

,, Potřebuji, ale musím se rozhodnout sám."

,, Víš, něco mi na vaší rodině nesedí." Ta dívka byla vnímavá. Rozhodně na to časem přijde. Doufal jen, že o hodně hodně později.

,, Jsme šlechtici. Něco ti musí nesedět." Když se mu koukala do očí, cítil se před ní nahý, což se nikdy nestane

,, O tom taky dost pochybuji. Víš, já si jména dětí hraběte Gutierreze, narozdíl od mého otce, pamatuji. A nejsou ani blízko těm vašim." Polkl neexistující knedlík v krku. Tohle bude konec. ,, Neboj se, nic neřeknu. Ale chci za to jedinou věc. Pravdu. A nezapomeň, poznám lež." To snad bylo ještě horší. Každopádně měl teď jen jednu jedinou vteřinou na rozmyšlenou.

Ahoj

Moc moc se omlouvám. Vím, že jsem měla aktualizovat už minulý týden. Bylo to opravdu výjimečně
Doufám, že jste si tuhle kapitolu užili

Nina